P ř í t o m n i:

Předseda: dr S o u k u p.

Místopředsedové: D o n á t, dr H e l l e r, dr H r u b a n, K a h l e r, T r č k a.

Zapisovatelé: J o h a n i s, S t r ž i l.

106 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr M e i s s n e r. dr T r a p l

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Š a f a ř o v i č; jeho zástupci dr B a r t o u š e k, dr T r m a l

Předseda dr S o u k u p zahájil schůzi v 10 hodin 27 minut.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

dal předseda: dodatečně na včerejší schůzi sen. inž. dr B o tt o v i; na dnešní schůzi sen. Č a s n é m u a J a n í k o v i; na dnešní a zítřejší schůze sen. dr W i t t o v i; na tento týden sen. dr K o r l á t h o v i a dr S z i l a s s y m u.

Rozdané tisky:

Návrh tisk 727.

Těsnopisecké zprávy o 136. a 138. schůzi senátu N. S. R. Čs. ze dne 24. února á 30. března 1932.

Zápisy o 137. a 138. schůzi senátu N. S. R. Čs. ze dne 30. března 1932.

Z předsednictva přikázáno:

Výboru iniciativnímu návrh

tisk 727.

Výborům zahraničnímu a národohospodářskému s vládní návrh tisk 722.

Výborům úst.-právnímu a národohospodářskému vládní návrh

tisk 725.

Výboru soc.-politickému vládní návrh tisk 726.

Z iniciativního výboru ve schůzi dne 19. dubna 1932 přikázáno:

Výboru ústavně-právnímu návrh tisk 678.

Výboru soc.-politickému návrh tisk 693.

Výborům techn.-dopravnímu a soc.-politickému návrh tisk 694.

Výborům národohospodářskému a rozpočtovému návrhy tisky 695, 696, 712.

Výboru živn.-obchodnímu návrh tisk 701.

pořad dnešní schůze,

Předseda (zvoní): Budeme projednávati a to nejprve odst. 1.:

1. Zpráva I výboru ústavně-právního, II. výboru rozpočtového k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 716) o vládním návrhu^zákona, kterým, jednak doplňuji se a mění zákony: ze dne 9. října 1924, č. 237 Sb. z. a n, kterým se zřizuje Zvláštní fond pro zmírnění ztrát, povstalých z poválečných poměrů, ze dne 10. října 1924, č. 238 Sb. z. a n., kterým se zřizuje Všeobecný fond peněžních ústavů v republice Československé, a ze dne 10, října 1924, č. 239 Sb. z. a n., o vkladních knížkách (listech), akciových bankách a o revisi bankovních ústavů, jednak upravují se některé poměry peněžních ústavů a jiných peněžních podniků a akciových společností. Tisk 723.

Zpravodajem za výbor ústavně-právní je pan sen. dr K a r a s, za výbor rozpočtový pan sen. F o i t.

Uděluji slovo zpravodaji za výbor ústavně-právní, panu sen. dr K a r a s o v i.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte! Blahodárný vliv -kapitálu, používaného obezřele a rozumné, přináší společnosti i státu veliké výhody a dobrodiní. Šťastný stát, jehož občané pilně pracují a šetří.«

Kapitál, nashromážděný prací a šetrností milionů občanů — neboť thesaurace kapitálu, t. j. ukládání do punčoch, dávno již opuštěna — bývá z největší části sbírán peněžními ústavy, jako reservoiry, které pak zprostředkují jej ke zúrodnění průmyslu, k zařízením ve státě a k provedení velkých úkolů.

Tyto peněžní ústavy fungují tedy pouze jako zprostředkovatelé mezi tvůrcem kapitálu a mezi jeho spotřebitelem.

Poměry však způsobily, že tento zprostředkovatel velmi často neplnil tento svůj původní, úkol a hleděl sám zmocniti se ovoce kapitálu, a tvůrce i upotřebitele jeho připraviti o největší díl výsledku jejich práce, neboť nepřirozeně drahá režie ústavů peněžních pohltila největší část výnosu rozpůjčených kapitálů a snaha po velkých ziscích nad to sváděla i transakcím velice -riskantním.

K tomu přistoupily pak válečné a poválečné poměry, které přivodily veliké přesuny kapitálů a veliké převraty a neklid, v hospodářských poměrech. Tyto okolnosti přirozeně způsobily, že mnozí podnikatelé-dlužníci ústavů finančních, Kteří normálně by byli užitečně a výnosně použili zapůjčených jim kapitálů, stávali se insolventními.

Mnohé banky nad to, aby shrábly i zisky podnikatelské, samy pouštěly se do podniků výrobních a obchodních, které buď neschopností a sobeckostí vedoucích osob, buď hospodářskými převraty poválečnými přivodily velké.ztráty kapitálů a mnohé banky na kraj záhuby.

Nad to časté převraty valutové, inflace a deflace, svými důsledky v první řadě zasáhly ústavy peněžní. Rovněž i znehodnocení válečných půjček rakouských neobešlo se pro ústavy peněžní bez velkých otřesů. Důsledek takových krisí v peněžnictví projevoval své účinky v nejširších kruzích společnosti: vkladatelé a akcionáři byli zbaveni svých úspor a uvrhnuti v nouzi; podnikatelé byli připraveni o provozovací kapitál a nemohouce bez něho obstáti, zastavovali výrobu. Tím stát přicházel o daně a dělnictvo o práci. Přispívalo to nad to ke vzrůstu nezaměstnanosti.

Když tato krise peněžních ústavů — částečně zaviněná, Částečně nezaviněná — počala jeviti tyto své nepříznivé účinky, ovládlo přesvědčení, že je v zájmu Veřejném z veřejných prostředků při-spěti k jejímu zmírnění, když nemožno bylo ji plně odstraniti. Z počátku dělá se to vložením větších peněžních částek na mírný úrok nebo, dokonce bezúročně do ohrožených ústavů, aby zabráněno bylo úplnému jich zhroucení.

Když však počet takových ohrožených ústavu rostl, bylo patrno, že záchrana jejich nemůže býti dávána výlučně na bedra státu, ale že je nutno, aby v první řadě i peněžní ústavy jako celek hleděly si navzájem pomáhati, neboť často vzájemná konkurence je ničila. Myšlenka tato přivodila dva zákony v r. 1934, a to zákon ze dne 10. října 1924, č. 237, jímž měl býti vytvořen Zvláštní fond pro zmírnění ztrát z poválečných poměrů, do něhož by přispívaly jednak všecky ústavy peněžní ročně částkou svých zisků a jednak i stát ročním příspěvkem 50 mil.- Kč.

Druhý zákon z téhož dne, č. 238, měl vytvořiti jiný Všeobecný fond peněžních ústavů, do něhož měly přispívati peněžní ústavy jistou částkou — l 1/2% — z úroků, které odváděly vkladatelům ze svěřených jim vkladů a z něhož by ohrožené ústavy dostaly pomoc. Zde náklad nesli, jen vkladatelé částí svých úroků.

Již tehdy zavládlo však přesvědčení, že veliká část krise peněž, ústavů tkví v nich samých, v jejich zařízení, v jejich vedení a proto současně vydán další — třetí zákon z téhož dne, pod č. 239, jenž zákonnou úpravou vkladních knížek měl chrániti důvěřivé vkladatele před jejich zneužitím peněžním ústavem; nad to upravil vnitřní organizaci akciových bank, sníživ jejich obor působnosti, aby brzdil nesvědomité nakládání se svěřenými jim vklady, podrobiv je zároveň specielní revisi odborné; konečně zavedl tresty na lstivé jednání vedoucích osob. Těmito zákony měla se zvýšiti bezpečnost Vkladů a zdokonaliti organisace peněžnictví a tak zvýšiti důvěru střádalů k takovým ústavům.

Avšak 7letá zkušenost — doma i v cizině nabytá — ukazovala, že ani těmito zákony nedocílí se žádoucích výsledků, neboť časté byly případy, kdy peněžní ústav octl se na pokraji zkázy, avšak vedoucí její osobnosti zanechávaly nebo vykazovaly úžasné zbohatnutí. Na př. výsledky pozemkové reformy poskytují doklady, jat páni ředitelé sami sebe dobře sanovali. Dokazovalo to, že kořen zla z veliké části tkví v mravním poklesu, nepoctivosti, ba hyenismu vůdčích osob, které bank využívaly ke svému obohacení, zabezpečujíce si jednak pevnými smlouvami nepřiměřené platy a odměny a jednak výnosných obchodů banky zabírajíce pro sebe. Obojí pak — vedle povšechné krise hospodářské — vedlo k tomu, že vkladatele i akcionáři bývali zkracováni a podnikatelům nemohlo se dostati oplodňujícího kapitálu buď vůbec, anebo jen za nesnesitelného břemene vysokého úroku. Tato výše úroku však přiváděla zdražování výrobků průmyslových i stavebních, neboť tento úrok byl zakalkulován do ceny výrobku.

Tento vývin nutně vyžaduje dalších kroků k úpravě našeho peněžnictví. Vládu přichází tu s novým zákonem, jenž dále stavě na myšlence oněch zákonů z r. 1924, využitkuje nabytých zkušeností z jejich provádění a sahá k radikálnímu řešení problému tím, že určuje zodpovědnými vedoucí osoby za činnost peněžních ústavů. Zodpovědnost má ráz pokut a ráz trestu — dokonce trestu na svobodě — současně. Zákonem tímto vytvořuje se nová kapitola trestního práva.

Důvodová zpráva se utěšuje, že sosnové, tato již jednou pro vždy zabezpečí naše banky před poruchami, pramenícími z nesvědomitého nebo neodborného jich vedení a tak pro veškeru další budoucnost vyřeší s úspěchem otázku bezvadného financování podnikatelských složek našeho národohospodářského celtu, »a že cele se zahojí všecky rány našeho peněžnictví.

Kruhy bankovní zase naopak se obávají, že přílišná zodpovědnost, která se ukládá vedoucím osobám, způsobí, že tyto budou se báti bráti na sebe nebezpečí, plynoucí z povolení úvěru a z nejistoty podnikání a že kapitály zůstanou častokráte nevyužity a při tom podnikatelství bude bez prostředků. Zákonem tím prý se socialisují banky a kapitál a zabíjí se podnikavost přílišným reglementarismem.

Doufejme, že pravda bude uprostřed, a tím docílí se již pěkný krok na sanaci našeho peněžnictví.

Předložená osnova zákona má formu novelisace oněch tří zákonů z r. 1924; forma ta ztěžuje velice orientaci v něm, a bude míti za následek, že širší veřejnost těžce jej ovládne. Neobvyklá je délka jednotlivých článků a jejich různý obsah.

Sestává ze 6 dílů:

Hlava první novelisuje onen první zákon z r. 1924, č. 237, o Zvláštním fondu; provádí reorganisaci kuratoria tohoto fondu, rozmnožujíc počet členů jeho i náhradníků a dávajíc odvolání členů těch ve volné uvážení vlády. Dále se tu přesněji určuje základna pro fondové příspěvky peněžních ústavů nevýdělečných. Aby se posílily prostředky fondu, který bude moci, ba musiti, provésti ještě dodatečnou sanaci mnohých podniků, zvyšují se příspěvky bank zásadně o 1/2 % s jistou progresí u těch bank, které obdržely podporu z fondu při první sanační akci a konečně nově dává se záruka za státní roční příspěvek až do výše 20 mil. Kč.

Hlava druhá je zase novelou ke druhému zákonu z r. 1924, č. 238, o Všeobecném fondu. I zde se reorganisuje kuratorium fondu a rozhodčího výboru, současně přeřazují se spořitelny nekomunální ke spořitelnám komunálním, jak si to přál slavný senát resolucí již při projednávání zákona v r. 1924.

I zde se zvyšují příspěvky členů fondu, a to na dvojnásobnou výši 3% ní.

Novinkou zde je stanovená úprava uspokojování vkladatelů ústavu, který likviduje s podporou z tohoto fondu.

Hlava třetí provádí obsáhlou a pronikavou novelisaci zákona č. 239 z r.1924 o vkladních knížkách (listech), akciových bankách a o revisi bankovních ustavit.

Ohledně úpravy oprávnění přijímati vklady má vkladní knížky nutno upozorniti že zákon výslovně zakazuje přijímati vklady na vkladní knížky bez skutečného vkladu peněžního a že peněžní ústavy musí napříště vykazovati ve vkladních knížkách plnou úrokovou sazbu i veškery srážky, a výsledkem pak čistou sazbu úrokovou hned na 1. stránce knížky. Ustanovení toto, má přispívati k potírání nekalé soutěže vkladové.

Odchylně od dosavadního stavu upravuje se otázka, za jakých podmínek lze vydávati vkladní knížky; tato ustanovení směřují hlavně k tomu, aby se zabrzdilo překotné zakládání družstevních záložen. Na druhé straně vsát změněná tato ustanovení zavádějí u družstevního úvěrnictví tu významnou novotu, že revisní svazy nemají napříště býti vyloučeny ze vkladových obchodů.

Dosavadní ručení členů představenstva bank a peněžních společností s ručením obmezeným za vklady na vkladní knížky se zvyšuje a rozšiřuje i na ředitele těchto ústavů; toto ručení má principielně býti i nadále poměrné; skutečnou novotou však jest, že se má zakládali přímo ex lege na zákoně, a nikoli na zvláštním navazovacím prohlášení, jak tomu bylo až dosud.

Podstatnou novotou, kterou zavádí tento zákon, je, že koncesní systém, který platí pro zřizování a organisační změny akciových bank v zemích historických, se rozšiřuje i na Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde dosud platí v té příčině systém normativní.

Dosavadní zákaz aby banky obchodovaly se členy dozorčí rady, rozšiřuje se i na vedoucí úředníky banky, k nimž se počítají i tak řečení stále úřadující členové správní rady, jakož i ostatní zaměstnanci baníky i s příslušníky rodin těchto osob.

Již starý zákon podrobuje určité obchody.schválení dozorčí rady. Předloha počet případů těchto rozšiřuje, jmenovitě vyhrazuje takovému schválení obchody s koncernovými podniky banky.

Vládní nařízení, kterým budou vydány zásady jednacího řádu bank a řádu dozorčího, může zmírniti vylíčená obmezení zákona co do obchodování bank. Tato obmezení ostatně poslanecká sněmovna dosti podstatně oproti vládní předloze zmírnila.

Další podstatnou novotou novely této je, že zákon stanoví náležitosti, za kterých se někdo smí státi členem představenstva akciové banky, čili, jak se říkalo »správní,rady« nebo její dozorčí rady anebo jejím vrchním úředníkem a likvidátorem. V té příčině se uplatňuje též novota, teprve poslaneckou sněmovnou sem vsunutá, ze členství v představenstvu akciové banky, z funkce zmocněnce tohoto představenstva, vedoucího úředníka a likvidátora se vylučují vůbec členové Národního shromáždění. Tito mohou býti tudíž pouze členy dozorčí rady.

Nový zákon má zjednati dozorčí radě postavení v některých členech představenstva rovnocenné, a proto nově buduje právo menšiny akcionářů při volbách do dozorčí rady.

Vzhledem k novému rozšíření působnosti dozorčí rady reformuje se též kontrolní oddělení banky jako orgán, dozorčí radě spolupodřízený a jsoucí pod její ochranou.

Působnost dozorčí rady rozšiřuje se a reformuje zejména i v tom směru, že jí má býti vyhrazeno schvalovati služební smlouvy s funkcionáři banky a rozhodovati o výši odměn za správní radovství a za jiné takové vedlejší funkce.

Nezdravé a veřejností tolik odsuzované kumulaci takových vedlejších funkcí má býti bráněno zákazem, že jich nikdo nesmí míti více než 15, pro zaměstnance banky snižuje se tento nejvýš přípustný počet vedlejších funkcí na 10, s tím dalším obmezením, že tantiemy z těchto funkcí mají patřiti bance a musejí zůstati jí zachovány alespoň z poloviny — totiž tantiemy těch vedoucích úředníků banky z vedlejších jejich funkcí.

Jednou ze základních intencí nového zákona jest usměrniti požitky vedoucích funkcionářů a postaviti je nu rozumný základ, který by byl v souhlasu se skutečnou hospodářskou nosností banky. Proto mátí se všeobecně zameziti dlouhodobé služební smlouvy s vedoucími funkcionáři bank — vládní předloha byla ještě v tom směru přísnější — a má se umožniti snížení nepřiměřeně vysokých jejich služebních požitků v případě, že akciový kapitál banky poklesl více než o 20%.

Rozhodujícím orgánem je zde zvláštní rozhodčí soud u příslušného krajského obchodního soudu.

Zvláštní pozornosti zaslouží, jak nový zákon hledu provésti reorganisaci revisí nad bankami.

V tom směru uplatňuje osnova především zásadu, že povinnými členy revisní Jednoty, která je po zákonu povinna revidovati banky, musí býti napříště veškeré akciové banky a veškeré peněžní společnosti s ručením obmezeným, kdežto dosud takové povinné členství se týkalo jen těch, které přijímají vklady na vkladní knížky.

Dále se provádí pronikavá reorganisace právě zmíněné revisní Jednoty; ta byla dosud zbudována na principu autonomním jato samostatný spolek; nyní však bude tento revisní orgán pod náležitým vlivem státní správy, specielně ministerstva financí, jemuž se vyhrazuje přímý vliv na výběr revisorů a na výkon jejich služby.

Jak jsem již pravil, tato novela zavádí zvláštní trestní právo pro funkcionáře akc. bank a peněžních ústavů. Článek XXXIII obsahuje celkem 15 paragrafů, které s podrobnou kasuistikou a detailností prohlašují určitá jednání za trestná; trestání přísluší někde správním úřadům, někde soudům, a tresty jsou buď jen peněžité, nebo peněžité a na svobodě. Zvláště významným jest § 35 a), který po vzoru trest, zákona slovenského směruje proti nepoctivému hospodaření v peněžních ústavech. Poslanecká sněmovna provedla ve vládní předloze v tomto směru důkladnou redakci tohoto ustanovení a mnohých jiných paragrafů, zejména snížila výši trestu a také omezila pojem jistých trestných činů, takže dnes není již nebezpečí, že by obsah tohoto článku mohl nepříznivé působiti na solidní vývoj úvěrování.

Rovněž zvláštní pozornosti zaslouží ustanovení sem vsunutého §u 30 a), které hledí posíliti postavení revisních orgánů a svazů vůči revidovanému ústavu nuceným vymáháním provedení revisních nálezů; dává jim jistý vliv, že nalezené jimi závady musí býti skutečně odstraněny.

Hlava čtvrtá jest jaksi doplňkem zákonů o Zvláštním a Všeobecném fondu. Sem zařaděna ustanovení směřují k tomu, aby sanovaným ústavům se umožnilo zmenšiti počet přebytečných sil bez nepoměrných finančních obětí.

Dále tato ustanovení usilují o to, aby sanační břímě bylo také rozvrženo nejen na vedoucí funkcionáře i jejich manželky, nýbrž i na akcionáře, nedovolujíce, aby byly vypláceny dividendy a tantiémy, ale naopak ukládajíce jim, aby z budoucích výtěžků v první radě spláceli kapitál, jehož se jim dostalo z veřejných prostředků.

Konečně přicházejí žide ustanovení, která mají vládě umožniti dočasnou socialisaci čili znárodnění některého ústavu, nahrazujíc společenské orgány sanovaného ústavu svými lidmi jmenováním důvěrníků nebo dokonce správního i dozorčího výboru.

Další finanční podpora z prostředků státních má ministru financí umožniti zmocnění článku XLI.

Hlava pátá obsahuje především ustanovení, upravující poměr nového zákona k zákonům již platným a přechodná ustanovení k předcházejícím částem zákona. Dále zde přicházejí ustanovení, -zmocňující vládu &. vydání prováděcího nařízení ke čl. XVII — koncesování bank a poboček — a k vyhlášení novelovaných zákonů č. 238 a 239 z r. 1924 v jejich novém, úplném znění.

Tuto část zákona rozmnožila poslanecká sněmovna o takové ustanovení, které umožňuje bankám snížení kapitálu bankovního, zejména odstranění nostroakcií a ulehčují právní formality, ovšem, bez úlev daňových.

Ve hlavě šesté setkáváme se s řadou celkem, nesourodých ustanovení. Jsou tu ustanovení, která mají účelem, alby zásady o zrušitelnosti služebních smluv funkcionářů akciových bank a o možnosti snížiti služební požitky těmto funkcionářům mohly se uplatniti i u všech jiných akciových společností a peněžních ústavů.

Dále jsou tu ustanovení, která mají splnil i dávné sociálně-politické požadavky zaměstnanectva peněžních ústavě, jednak v otázce specielní úhrady a samostatné správy pensijních fondů, jednak v otázce zavedení závodních výborů i do peněžních ústavů. Zákon o závodních výborech platí dnes také pro peněžní ústavy.

K těmto druží se též ustanovení, jimiž se zmocňuje vláda, aby upravila obchodování t. zv. bankéřských podniků, pro něž platí i trestnost tohoto.nového zákona, dále aby dala spolehlivý základ právní pro vybudování úvěrové evidence Národní bankou, a konečně, aby vyvolala v život poradní sbor ve věcech peněžnictví, který svým rázem se ve mnohém podobá svého času projektované Peněžní radě a má míti hlavně cílem, zasáhnouti úpravně do tvorby úvěrových sazeb, nikoliv však — jak zákon výslovné stanoví s porušením zásad diskontní politiky cedulové baníky, nýbrž naopak na její podporu.

Všecka ustanovení předlohy této podrobil ústavně-právní výbor podrobnému skoumání ve čtyřech schůzích, a uvážil všecky okolnosti, které mluví pro i proti jednotlivým ustanovením této předlohy.

Naprosto byla uznána nutnost časové úpravy našeho peněžnictví. Předloha tato však jeví se jako výsledek různých názorů a dlouhých jednání. Je to kompromisní dílo a je přirozeně vydáno kritice těch, jejichž názory nedošly plného uplatnění. A s tohoto hlediska je nutno dívati se na jednotlivá ustanovení. Závažnější názory ústavněprávního výboru uvedu aspoň v několika poznámkách.

Tak zejména čl. I a VIII dává vládě právo odvolati člena kuratoria fondu vlastního a Všeobecného bez udání důvodů. Až dosud musil býti udán důvod. Důvod, byl, že člen bud! porušuje nebo zanedbává hrubě své povinnosti, zejména povinnost mlčenlivosti, kdežto novela dnešní toto udávání důvodů odstraňuje. Ústavně-právní výbor vyslovil jednomyslně přání, aby odvolání dalo se jen z důvodu vnitřní služby fondu, a nikoli snad z důvodů politických a v tom směru se usnesl na resoluci.

Obě dvě první hlavy tohoto zákona týkají se zvýšení příspěvků. Ty mají opatřiti vetší prostředky příslušným, fondům, aby bylo možno ve smyslu čl. VI ještě dodatečně a ve smyslu čl. XI vydatnější podpory až do 80 % dáti těm, kdo toho více potřebují. Aby bylo rozuměno: Nové peněžní ústavy se však o novou sanaci již přihlásiti nemohou. Ty, které se přihlásily do r. 1924, kdy byla lhůta půlletní a nedostaly dostatečné podpory, těm může se jejich úvodní podpora zvýšiti z těch nových prostředků fondu.

Ustanovení o tom, že vkladatelé hodní ohledu mají býti, pokud se tyče jejich vkladů, do určité výše uspokojeni, sluší rozuměti tak, že se má dostati podpory vkladatelům hospodářsky a sociálně slabším. Nezáleží na tom, kolik tisíc vložil do banky nebo peněžního ústavu, nýbrž na tom, zdali patří do kategorie menších, drobných lidí, neboť pro drobného člověka je 5.000 Kč značnou částkou, kdežto boháč, který si uloží do několika ústavů po 10.000 Kč, je hospodářsky silný a nepotřebuje takového ohledu jako ten, kdo celý svůj majetek uložil do jediné banky nebo peněžního ústavu. Ten má dostati vyšší podporu a v tom smyslu taktéž senát navrhuje resoluci.

S velkým odporem setkává se u bank zejména zákaz čl. XIII, že nesmí být vydávány vkladní knížky bez skutečných vkladu. Zejména se poukazovalo na to, když si někdo opatří úvěr, ale nemůže ho okamžitě použíti, aby neležel bezúročně doma, uloží si ho u banky jako vklad, že by to mohlo býti pokládáno za, obcházení zákona a za trestný čin. Aby v tamto směru nebylo žádných pochybností, ústavně-právní výbor vám předkládá taktéž resolucí, ve které se praví, že tato ustanovení netýkají se vkladů, které jsou náležitě kryly úvěrem, od ústavu povoleným, buď hypotečním nebo směnečným.

Ustanovení článku XVIII, že funkcionáři banky nesmí obchodovati s vlastní bankou, bude tíživé hlavně pro menší místa, kde je pouze jeden ústav. Ve větších místech, kde je více bank, je možný obchodní styk mezi funkcionáři jedné banky s bankou jinou. V tomto smyslu toto u-stanovení nebude jíž tak zlé.

Jistým pochybnostem a kritice bylo vydáno ustanovení čl. XX o inkompatibilné, jak již jsem se o tom na začátku zmínil. Tak zejména také ustanovení, že zmocněncem představenstva nesmí býti člen parlamentu, vzbudilo také pochybnost, zdali se to týká členů Národního shromáždění, kteří jako advokáti zastupují peněžní ústav, přišlo se k názoru, že to neplatí pro právní zástupce, nýbrž jenom pro tatové zmocněnce, jimž je přikázaná jistá agenda podle stanov banky. Není tedy zmocněncem představenstva osoba, která je představenstvem anebo jiným k tomu povolaným orgánem banky pověřena, aby zastupovala banku. Podle toho není překážky, aby advokát, jenž je členem Národního shromáždění, mohl býti právním zástupcem peněžního ústavu. V ustanovení §u 30 je, že spolupachatel může býti také trestán, nemůže jím však býti vkladatel-majitel knížky, neboť ustanovení o knížkách nepřípustných vydáno bylo právě k ochraně peněžních vkladů a nemůže býti trestán tudíž vkladatel, jestliže si ukládá na knížku peníze, když ústav nemá právo přijímati vklady na knížky. Bude trestán ústav a ne ten, kdo si tam ukládá peníze, ten to nemohl vědět, to není trestné, ten může dát tam peníze, ale ten, kdo přijme vklad na Knížku od vkladatele. a neměl právo vklady na knížku přijímati. Ten, kdo si ukládá peníze, za to že si tam peníze nese, trestán nebude. Ústav ten neměl práva vklady na knížky přijímati, a učiní-li tak, je to trestné.

V §u 32 je zejména ustanovení, že ten, kdo v bilanci banky uvede něco nepravého, bude trestán. Ustanovení toto má za účel, aby veřejnost nebyla klamána o praveni stavu baníky, aby mela k bance důvěru. Aby příště.nebyly možný takovéto případy, uloženy jsou na to určité tresty. Tak na př. velikým debatám a námitkám byl vystaven čl. XXVII o propouštění zaměstnanců. Ustanovení, že ústav má možnost zrušiti smlouvu se svými zaměstnanci, bylo vydáno na ochranu baníky a mohlo by se zvrátiti na trýzeň zaměstnanců, neboť banky mohly by používati volně oprávnění jim daného podle tohoto článku a vypovídaly by potom služební smlouvy se svými zaměstnanci, které možno uzavříti na 2 léta, což je doba nejdelší, na kterou se smlouva uzavírá, a potom banky při prodlužování smluv hleděly by se po případě dotčeného úředníka zbaviti. Proto příslušnou resolucí vyzýváme ministerstvo financí a ministerstvo sociální péče, aby dbala toho, aby banky nepřispívaly ještě ke zvýšení nezaměstnanosti.

Ve čl. XXXVI, odst. 4, je ustanovení, že zaměstnanci banky jsou povinni vrátiti polovinu přijatých dříve odměn za členství ve správních nebo dozorčích orgánech podniků, ve kterých banku zastupovali. Odstavec tento stanoví přesně obsah jejich závazků. Co nad to ukládají odstavce 1. až 3. tohoto článku, těchto zaměstnanců se již netýče.

Velikou debatu vzbudilo také ustanovení čl. XXXV, odst 3 a čl. XLV a XLIX ustanovení, že peněžní ústav může vypovídati vedoucí funkcionáře a prokuristy. Poukazovalo se na to, že prokurista není žádným vedoucím úředníkem,že jeho práva jsou velmi značně omezena a ani služebně mnoho se neliší od úředníků nižších a že povolání na prokurátovo místo mohlo by se stáli nebezpečné, neboť ústav může potom s prokuristou kdykoliv rozvázati služební smlouvu a tím by byly ohroženy zejména jeho nároky pensijní, talkže by potom prokurista byl na tom hůře, nežli jiný nižší úředník, zejména pokud se pensijních nároků dotyce. Tento výklad rozhodně by nebyl v intencích zákonodárce. Na podkladě zprávy ústavně-právního výboru jest umožniti jednat snížěním přílišného počtu vedoucích úředníků, jednak snížení jejich nadměrných služebních požitků, kterýžto pojem jest blíže definován v ustanovení odst. 2. a odst. 9. §u l7b). Je v intencích zákonodárce, aby ustanovení článku XXXV, odst. 3. bylo použito jen oproti těm vedoucím ředitelům, jejichž služební požitky a jiné příjmy — tantiemy — ze zastávaných funkcí plynoucí, byly nepřiměřeně vysoké, po případě, aby tohoto ustanovení bylo použito vůči oněm členům představenstva se služební smlouvou a vedoucím úředníkům, kteří zavinili špatný stav banky.

Naproti tomu není zajisté důvodu, aby s prokuristy a vedoucími úředníky bylo nakládáno hůře než s ostatními zaměstnanci, zejména v těch případech, ve kterých prokuristé a vedoucí úředníci mají jen služební požitky, které ve značné části ani nevybočují nadměme z rámce platů podřízeného úřednictva.

Dále nutno přihlížeti také k tomu, že pensijní nároky zaměstnanců některých bank plynou z pensijních fondů, jež měli před účinností tohoto zákona i před účinností zákona o pensijním pojištění z r. 1920, podle kterého banka jako zaměstnavatel nebyla zbavena závazku.platiti příspěvky do těch fondů a zaměstnanci nemají býti zbaveni práva, aby z toho fondu neměli potom alespoň pensi.

Vzhledem k tomu, že výše uvedený výklad chová v sobě nebezpečí, že by při použití čl. XXXV, odst. 3, mohlo dojíti k odnětí smluvních z prostředků banky placených pensí vedoucích úředníků a prokuristů, nutno jasně říci, že tento výklad neodpovídá intencím zákonodárce, neboť by mimo jiné znamenal, ze by pro příště každý zaměstnanec hleděl zamezili tomu, aby mu byla udělena prokura nebo funkce vedoucího úředníka, poněvadž by mu mohla v případě sanace banky hroziti ztráta nároků na pensijní a zaopatřovací požitky, jež mu až dosud přináležely.

Lze tudíž důvodně míti za to, že se v praksi vytváří poměry tak, že pense funkcionářů, pokud se vyskytne nutnost jejich přezkoumání, budou aspoň přizpůsobeny pensím ostatních zaměstnanců.

Ustanovení tohoto odstavce mají býti provedena v období tří let po té, co představenstvu banky bylo doručeno vyrozumějí o poskytnutí podpory, sanace. Není tudíž závady, aby v případě, že někdo bude úplně sanován a postaven na zdravý základ, opět byly tyto původní pense těmto zaměstnancům vypláceny.

Článek LIl obsahuje řadu zmocňovacích ustanovení vlády. Senát býval vždy nepřítelem tatových zmocňovacích zákonů. Funkce zákonodárná patří senátu a nemá práva přenášet ji na vládní nařízení, která by měla moc zákona. Neboť vláda má pouze prováděti zákon, a nikoliv nařízení její nahrazovati zákonem.

Ale jestliže v tomto článku Lil přece souhlasí ústavně-právní výbor se zmocněním, daným vládě, aby nařízením upravila materielně provozování bankovních a peněžních obchodů jednotlivci, veřejnými obchodními společnostmi t. zv. bankéřské podniky, činí to jen proto, že po vydání tohoto zákona onen obor peněžnictví by byl bez zákonné úpravy. Příslušný zákon se sice připravoval již od r. 1926, avšak pro velikou různost náhledů až dosud nemohlo se dojíti k jeho předložení Národnímu shromážděni.

Ovšem senát očekává, že nařízení to bude vydáno po novém slyšení zájemníků, neboť zákon přítomný vyvolává nový stav v peněžnictví.

Další zmocnění se dává vládě ustanovením čl. LIV odst. 2, aby učinila případná opatření k úpravě úrokové úrovně. Dekretovat úrok, který smí býti požadován, je při dnešních zásadách hospodářských dosti nebezpečno. My víme, jak Jugoslávie učinila zákonné ustanovení, že banky nesmí chtíti větší úrok nežli o 100% onoho, který samy platí vkladateli. Aby však honba za vklady nebyla vedena hlavně pod aegidou vysokého úroku, spíše zabezpečením vkladu, snažil se již tento zákon podporovat. Byla by žádoucí dohoda všech peněžních ústavů o jednotné úrokové sazbě. Tu však může několik jednotlivců rozbíti. Proto je schváliti snahu vlády, aby nestranný orgán, jakým je Ústřední smírčí orgán u provádění zákona o nekalé soutěži, doplněný zástupci vlády, byl vládě vydatně nápomocen k dosažení onoho cíle.

Slavný senáte! Celkem byly vyslovovány námitky a obavy proti tomuto zákonu, aby zákon ten, zamýšlející hlavně odíránu vkladatelů a věřitelů ústavů peněžních, nestal se nesnesitelnou brzdou pro ústavy peněžní.

Jestliže výbor ústavně-právní doporučuje slavnému senátu přijetí jeho tak, jak se na něm usnesla poslanecká sněmovna, činí to pralo, že poměry peněžnictví veřejného nutně vyžadují zákonné úpravy, která ovšem leckde dosti tíživě dotkne se ^některých činitelů. Avšak zákon ten zamýšlen je na povznesení peněžnictví, a nikoli na jeho dušení. Proto nutná všecka ustanovení jeho vykládati si jako opatření milujícího otce k dobru rodiny, a nikoliv jako akt nepřátelský k tomuto oboru národního hospodářství.

Zároveň doporučuje ústavně-právní výbor přijetí připojených resolucí. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Zpravodajem za výbor rozpočtový je pan sen. Foit.

Zpravodaj sen. Foit: Slavný senáte! Každá věc, která prochází mnoha rukama a dlouho se vleče, někdy se zdokonalí, jindy poškodí, opotřebuje a pozbývá na svém významu. Tak i tento zákon, který dával tak vydatnou látku veškerému tisku a byl. předmětem denního rozhovoru po tak dlouhou dobu, již zevšedněl. Veřejnost si přeje rychlého dokončení a schválení zákona.

Po dlouhém jednání v ministerské radě v obou výborech posl. sněmovny a plenárních schůzích těchto předkládá se nám. dílo v konečné úpravě, na neraz již nebudeme moci prováděti mnoho změn,třebaže by se našla ještě možnost zlepšení.

Zákon o územních.svazcích, nejdůležitější ze všech dosavadních zákonů v naší samostatnosti stvořených, nedal tolik 'námahy a nerodil se tak dlouho, jako zákon dnes projednávaný.

Přesto, že každá 'strana do vlády vysílá svoje nejlepší síly, není mnohdy možno, aby vláda podrobila zákon zkoumání ze všech možných hledisk, jako parlament, který přece jen při větši své početnosti může každý zákon podrobně rozebírat.

Základ a torso zákona tvořil zákon ze dne 9. a 10. října 1924, který se plně neprováděl. Dnešní doba a změněné hospodářské poměry vynutily si mnohé změny, od nichž se očekává zlepšení na trhu peněžním, a to nejen bezpečné uložení vkladů, ale i snížení úrokové míry. Kompromis, vyplývající z usměrnění různých zájmů, je z celého díla patrný.

Angažování bank v upadajícím průmyslu, spekulace, vynucená vyšší úroková míra, finanční pohromy okolních států přivodily tuto svízelnou situaci

v mnohých bankách. Banky svým obchodem jsou odkázány skoro výhradně na průmysl. Vnitrohospodářské poměry, které nedovolují mnohým vrstvám sebemenší nákup průmyslových výrobků, oslabují a zastavují průmysl. Export průmyslu poklesl a trpí následkem daleko horších peněžních poměrů zahraničních. Veškeré státy okolní provádějí revisi svých potřeb v oboru průmyslu, nutí se do vybudování průmyslu vlastního, na mnoha místech za podpory státu. V některých státech rozmach průmyslu, trpí neschopností dělníka, takže výroba, než přizpůsobí dělníka svému účelu, bude dražší výroby naší, avšak v těch státech^ rozvrácených finančními poměry, uzavírá se, nebo zmenšuje výroba naše. Není žádné jistoty, že naše výrobky budou plně zaplaceny.

Bez silného průmyslu nemůže býti silných bank. Nepovstane-li průmysl v původní své síle.a bude-li omezen, musí býti snížen i počet bank. Průmysl a banky jsou ve spojení tak citlivém jako spojité nádoby.

Živnosti a zvláště zemědělství nikdy nebudou tak rentabilní, aby mohly používati úvěru bankovního. Zemědělství postačí a bude vždy i v budoucnosti odkázáno na své vlastní, jím vybudované úvěrnictví (raiffeisenky, kampeličky, hospodářské a kontribučenské záložny atd.).

Levná správa těchto ústavů, jimž slouží funkcionáři ponejvíce bez odměn, a nižší úroková míra umožňuje daleko levnější uvěř, než mohou poskytovati banky. Úroková míra těchto ústavů tvoří mnohdy sotva polovinu percent, jichž se dožaduje banka na průmyslu. Podstatné snížení úrokové míry bankovního úvěru mohlo by zvednouti mnohý průmysl, který i při plné výrobě těžko nese veškerá sociální a daňová břemena a vysokou úrokovou míru.

Dlouho táhnoucí se jednání o bankovním zákoně nikterak bankám neprospělo. Tajemné jednání při zavřených dveřích, nesprávné informování veřejnosti, působilo na mnohé vkladatele, kteří vybírali uložený kapitál v bankách a přenášeli jej jinam, nejvíce do spořitelen. Tím se vysvětluje zvyšování vkladů u mnohých spořitelen. Banky jsou nuceny omezovati poskytování provozního kapitálu.průmyslu a to i takovému, který by mel zakázky a práci, a tím dovršují a zvyšují nezaměstnanost.

Banky, které mají mobilní kapitál následkem nového zákona, revidují veškeré průmyslové závody, omezují nebo zastavují úvěr tam, kde není plné záruky na 100% i více. Půjčka vtělena je na závody, a i když tyto poskytují plné jistoty, nestačí takovéto zabezpečení, vyžadují se postupy účtů a pohledávek a ještě krycí směnky na celý obnos.

Zákon tento nikterak nezlepší poměry v průmyslu, neboť průmysl, který nevyhoví podmínkám, které dnes banky na něj kladou, zůstane bez prostředků, třeba jinak je to průmysl zdatný i zaměstnaný. Tvoření nového průmyslu bude skoro úplně znemožněno upjatostí bani, kterou nový zákon jim ukládá.

Nezlepší-li zákon tento poměry v průmyslu, nezlepší je ani v bárkách, neboť závody průmyslové, mají-li poskytnouti záruku sirotčí jistoty, budou vyhledávati peněžní ústavy, které svojí organisaci budou moci poskytnouti levnější úvěr než banky. Stát svými orgány podle předloženého zákona zcela ovládá bankovní organisaci.

Nejdůležitější ustanovení z celého zákona vloženo je na konci, kde jedná se o poradním sboru, o němž rozhodne vláda nařízením. Sbor tento má býti osmičlenný, z nichž po jednom jmenuje ministerstvo financí, průmyslu, vnitra, zemědělství a sociální péče a další tři nástupci mají býti voleni z hlavních hospodářských odvětví. Vláda může vyslechnouti návrh tohoto sboru současně s návrhem Národní banky československé a upraviti nařízením vyšší úrokové míry.

Výše úrokové míry je klíčem postupu k potírání krise. Po snížení úrokové míry volaly všechny stavy výrobní, zemědělství, živnosti, obchod a průmysl. Tomuto přání mělo býti vyhověno jasnou a obšírnou stylisací bankovního zákone, vtěsnanou v určitější formy. Národní banka měla by se vážně zabývati pod statným snížením sazby úrokové, což mělo by za následek snížení úroků ze vkladů a tím stal by se úvěr přístupnější a oživil by snahy po podnikání v každé výrobě. Snad by Národní banka přece jen měla sledovati jiný, vyšší cíl, než sleduje dosud, totiž všenárodní potřeby a jim se přizpůsobiti.

Na světových zahraničních trzích jsou peníze levnější nežli u nás a nikde není rozdíl mezi diskontem a bankovními sazbami tak značný, jako zde. Banky čekají na nové snížení úrokové míry Národní banky. To se nyní stalo; předposlední snížení Národní banky se však nijak ve snížení bankovních úroků neprojevilo.

Dnes je zbytečná obava, že by cizina našemu kapitálu poskytovala vyšší úrokovou míru. Ostatně ostré devisové předpisy přímo vylučují každou možnost ukládání peněz za hranicemi. Z předposledního snížení úrokové míry Národní baníky nemělo veřejné podnikání nic, neboť veškerý zisk ponechaly si banky. Banky samy zhoršují krisi následkem drahého a nedostatečného úvěru a proto mnohý průmysl svoji výrobu, omezuje a zastavuje.

Diskontní sazby byly sníženy v Anglii i v severských státech a jinde. Dokud nebylo tak přísné devisové opatření a okolní státy nesnižovaly svoji úrokovou míru, byly obavy z umísťování kapitálu v cizině. Státní správa i Národní banka musí řešit v prve řadě ještě pronikaveji úrokovou míru. Není dnes přece myslitelno platiti 12 až 14% úroků a vedle toho amortisovati závod, to nesnese žádný průmyslový podnik. Dnes je mnoho případů, že jen vysoká úroková míra má za následek insolvence závodů, což znamená daleko větší ztrátu pro banku, neboť se tím stává pohledávka bank z části nedobytnou.

Odpisování daní nebo zastavení těchto, které následuje po každém otřesu, má za následek nejen mezeru ve státním rozpočtu, ale také rozmnožuje finanční mizérii našich obcí, beztak již nesnesitelnou.

Proto musí banky býti postaveny na pevný a zdravý základ, a nestane-li se tál:, nepomůže žádné nařízení, kterým se prosté nadiktuje snížení úroků. Všem vrstvám v naší republice záleží na uspořádání veškerých poměrů v peněžnictví, neboť peněžnictví jsou nervy veškerého hospodářského života.

Banky musí samy stále sobě připomínat, že jsou zde proto, aby sloužily veřejnosti a že mají povinnost býti ku pomoci a podchytiti vyrabitelskou snahu, a ne jako dosud rdousiti a pozvolna vysávati. Některý průmysl pracuje jen pro banku a tak mnohý majitel při velkých starostech, které dnešek přináší, je pouze správcem svého závodu.

Zákon tento zaručuje vkladateli pevnou jistotu v ukládání svých přebytků ve kterékoliv peněžní skupině. Přestane dražba a shánění vkladů, úroková míra PTD vklady bude pro všechny skupiny stejná a bude musiti býti regulována, a to vládou, která si osvojila tak pronikavý zásah do peněžnictví. Bude-li nadbytek v některé skupině, bude moci vypomoci skupině jiné. "Veškeré pojišťovny sociální musí si připomínati, že i jejich život a prosperita úzce souvisí s veškerou výrobou a měly by své přebytky také postaviti do služeb naší výroby. Také spořitelny, které, odkázány byly ponejvíce na reality, realitní úvěr, pole a domy, ve svém úvěru jsou již skoro všechny až na 5, mobilní a aktivní, takže zásah, který učinila válka tím, že politické správy nutily spořitelny svými úředníky, kteří měli svrchovaný dozor na spořitelny, k válečným výpůjčkám, bude i zde zlikvidován.

Důležitost tohoto zákona vysvítá z toho, že zájem o uspořádání poměrů v peněžnictví je všeobecný. Dále vláda sama klade v zákon velkou naději tím, že odsunula po dlouhé měsíce předlohy i jinak vysoce důležité. Při projednávání tohoto zákona střetly se dva směry dosti se různící, a to: politická moc a peněžní byrokracie, která v mnohých bankách vykonávala veškerou vládu a sjednávala vše, co přinášel bankovní obchod, sama přenášejíc některé obchodní záležitosti ředitelské nebo -správní radě, -avšak dozorci radu a dokonce akcionáře úplně pomíjejíc. Zodpovědnost a vymezení povinností přinese nový život do bank a funkcionáři sami i bez omezení svých funkcí rozmyslí, aby vzali na sebe řadu funkcí, které by nemohli obsáhnouti, anebo jiná nerozuměli. Zdá se, že objevuje se malé světélko v temnotách, které nás již tak dlouho obklopují. Prvý malý krůček ke zdolání krise. Svízelné postavení bank bylo přivoděno nejen spekulací, někdy nespolehlivostí, povrchností a neschopností vedoucích úředníku, hlavně vsak ochabnutím a zhroucením průmyslu, které tato těžká doba přinesla. Průmysl zastavuje z části nebo zcela svoji výrobu a tím ztrácejí baníky největšího svého klienta a jsou značně omezovány ve své působnosti. Další ztráty povstaly znehodnocením akcií průmyslových podniků nebo snížením akciového kapitálu, zvláště tam, kde banky vlastnily větší množství akcií slábnoucích podniků. Také zhroucení hospodářského života mělo za následek pokles akcií ve všech bankách.

Tento zjev, který přináší dnešní doba, nedotkl se bankovního života jen u nás, on měl daleko silnější ozvěnu ve státech okolních. První zvěsti o zhroucení bank došly z bohaté Ameriky, a to ne tak malým obnosem, neboť úprava bankovního života vyžádala si přes 51 miliard Kč. V Evropě, a to ve všech zemích, i ve Francii, zemi to pořádku, discipliny a nadbytku hotového kapitálu, vyžádalo si ozdravění bankovního života revisi a také značného nákladu. Nejen kritická doba, nýbrž i tak časté úsudky nepovolaných živlů působily na klesající kurs akcií bank tak, že skoro všechny banky ztratily orientaci na bursách, vyjímajíc Národní banku. Některé akcie bank byly zbytečně a někdy neprávem znehodnocovány a toto znehodnocování nezastavilo se ani u bank se značným reservním fondem. Tato okolnost vedla naše čelné banky, že vzaly své akcie z trhu a mnohé z nich za nízkou cenu nakoupené ave vlastní akcie zničily, aby tímto zásahem vytvořily lepší kurs pro budoucí postavení té které banky. Tímto kursovním zásahem, snížením jejich hodnot aneb omezením jejich počtu budou postaveny banky na bezpečný základ, odpovídající dnešní době. Působením novéno zákona poskytnou banky naprostém bezpečnost vkladatelům jako každé jiné peněžní ústavy a následkem toho nebude dražba a shanka po vkladech s přeplácením úrokové míry, které hraničilo mnohdy s nemožností.

Zákonem tímto bude hlavní brzda hospodářského života odstraněna a naše národní hospodářství ve své výrobě se zlepší. Zdá se, že již nyní výroba oživuje, nezaměstnanost se zastavuje, ba snad i zmenšuje. Snížením úrokové míry, což musí býti bankám stále připomínáno jako zásada a podmínky lepšího živobytí, uspíšil by se zlepšovací proces mírou největší.

Jménem, rozpočtového výboru doporučuji, aby zákon tisk 723 byl schválen tak, jak to učinila posl. sněmovna. (Souhlas.)