Já sám znám jednu záložnu — některé už, jak víte, které měly takové vnitřní poměry, zanikly, jest jich ještě více — v Praze, která má 3—4 mil. vkladů, která má několik úředníků a kde ředitel má přes 4.000 platu měsíčně, při tom má remunerace a takovou smlouvu, že se ho ta záložna vůbec ani snad zbaviti nemůže. Takové smlouvy znamenají, že se hospodaří na účet vkladatelů, poněvadž opravdu není možno vydělat, co v takové malé záložničce se musí dáti jenom na personální režii. Dnes máme celou řadu záložen Té velmi špatném stavu a sanační fondy, které jsou pro tuto skupinu podniku určeny,dnes zdaleka nestačí, aby nejnutnější ztráty hradily.

Proto jsem toho mínění, že by nebylo na škodu; kdyby se byl býval § 17 a) vztahoval na všechny peněžní ústavy; ať je to spořitelna, ať je to záložna, nebo jiný peněžní podnik, všude mají býti obmezovány služební smlouvy tak, aby podnik mohl, když toho nutně potřebuje, rozvázali poměr s takovým vedoucím funkcionářem nebo úředníkem.

Lituji, že právě toto ustanovení, jež platí pro akciové banky, nevztahuje se na jiné peněžní ústavy.

Když jsem to v rozpočtovém výboru vytýkal, odpověděl mi zástupce ministerstva financí, že v §u 17 b) dává se možnost a ukládá se i povinnost nejen bankám, ale všem peněžním podnikům, takové smlouvy, které zatěžují peněžní ústav, rušiti, ovšem prostřednictvím dozorčího soudu. Avšak jenom v těch případech, když se podnik ocitl ve ztrátách a finančních nesnázích. Řekl jsem: to mi nestačí. Proč nemají býti regulovány služební smlouvy vedoucích osob dříve, a ne, když už je zle a podnik je před bankrotem, anebo když žádá o sanační příspěvek?

Ale tento § 17 b) má i po jiné stránce své nedostatky a závady. U banky akciové je možnost, že bez použití rozhodčího soudu může upraviti poměry služební ve smyslu §u 17 a), totiž prostě použíti zákona a nepřipustiti delší výpověď ve smlouvách služebních než pololetní. Ale u druhých ústavů, kde to možno není a kde smlouvy byly třebas i doživotně uzavřeny nebo na dlouhou řadu let, může se něco podobného provésti jenom na základě rozhodnutí rozhodčího soudu.

Teď si představte ústav, ať je to záložna nebo spořitelna, který bude chtít upraviti služební smlouvu se svými vedoucími osobami, vida, že prodělává, že má ztrátu na svých fondech, že dokonce prodělává snad i část svého kapitálu. Takový ústav bude se báti jíti před rozhodčí soud, poněvadž to přijde do veřejnosti a na ústav může býti způsoben run. To bude znamenati, že představenstvo a dozorčí rada takového peněžního podniku, než by šly k rozhodčímu soudu a vydaly podnik v nebezpečí, že jeho špatný stav přijde do veřejnosti, budou to zatajovati a zůstanou věci při starém. Na druhé straně, jat známe celou řadu ředitelů nebo předsedů peněžních podniků, ti vystihnou, že bude se jejich ústav bát jíti před rozhodčí soud, a budou na to hřešiti, a nebudou chtít vůbec něco povoliti dobrovolně ze svých nepřiměřených služebních smluv. Ale představenstvo nebo dozorčí rada, která se bude báti jíti s věcí tou před dozorčí soud, aby to nepřišlo do veřejnosti, že je záložna, spořitelna nebo banka deficitní, bude se vydávati trestu podle tohoto zákona, ač bude chrániti podnik před katastrofou. Budou trestáni za to, že zákon jim nedovoluje jinak se zbaviti nemožné služební smlouvy, než pomocí rozhodčího soudu. O tom není pochyby, jak to přijde před takové forum, že se nedá nic utajiti, zejména nebude záležeti na utajení řediteli nebo předsedovi správní rady, který přijde do konfliktu s peněžním podnikem. To je velká slabina tohoto zákona a již ta samojediná by zasluhovala, aby byla tato osnova v senátě opravena a vrácena poslanecké sněmovně. To ovšem uvádím jen jako nahodilou sentenci.

Jak jsem řekl, nebudu se příliš zabývati jednotlivými paragrafy, ale musím ještě poukázati na jedno, jak se klame důvodová zpráva vládní osnovy, když šmahem všechny peněžní podniky, které nejsou bankami, prohlašuje za nevýdělečné. To je poněkud rozsáhlá generalisace. My přece máme veliké záložny, jež svým rozsahem převyšují celou řadu bank. Záložny, které mají do stamilionů vkladů, záložny, které obchodují tak, jako banky a neliší se ničím od bank, záložny, které provádějí spekulační obchody v ohromných rozměrech, ty všechny podle důvodové zprávy jsou označeny jako podniky nevýdělečné. Je to zvláštní, že něco podobného se může napsat, když před našima očima takové podniky roztahují svoji činnost, když před našima očima provádějí ve velkém obchody se staveništi, když před našima ozimá zdražily tisícům a tisícům rodin příbytky nad hlavou, nájemné do nemožných číslic. Jak se může prostě šmahem říci, to jsou nevýdělečné podniky! Má-li osnova zákona v úmyslu chrániti národní úspory, není pochyby, že je také musí stejnou měrou jako u bank chrániti třebas u záložen. Vždyť záložny nerepresentují nějakou malou kvótu úspor národních, záložny mají asi 9 miliard vkladů, více než polovinu toho, co mají na vkladech banky. Tedy je to přece jen ohromná část národních kapitálů, které zasluhují,aby ubyly zrovna tak rigorosně chráněny, jako vklady v bankách. Je opravdu nejvyšší čas, aby již byl novelísován zákon o společenstvech z r. 1873. (Tak jest! — Předsednictví převzal místopředseda Kahler)

Záloženské kolosy, jež vidíme zde v Praze i v jiných městech a jež, jak pravím, rovnají se úplně velkým bankám, nalézají se v rukou několika málo jednotlivců, kteří během několika let úžasně zbohatli, poněvadž členů tam vůbec mnoho není a ti, kteří jsou tam, nemají žádného práva, poněvadž několik málo lidí vlastní ohromnou většinu podílů, a tím také rozhodují na valných hromadách. Tyto záložny jsou registrovány jako společenstva podle zákona z r. 1873. A jako společenstvo požívají daňové výhody, platí pouze poloviční daň výdělkovou a následkem toho také poloviční přirážky.

Jaký to má smysl, že takovýmhle ústavům ryze výdělečným a spekulačním zákon přiznává takovéhle výhody? Dnes si láme finanční správa hlavu, kde sehnati peníze na nových daních, dokonce má se i droždí zdražiti takovým způsobeni, že naše hospodyně se budou rozmýšleti, mají-li péci lívance, a tu vidíme, za podniky velikého rozsahu, ohromných kapitálů, ohromných výdělků, mohli bychom říci miliardových, kdybychom měli vzíti výdělky ze spekulace pozemkové jen v Praze, platí poloviční daň výdělkovou.

Jak pravím, je nejvyšší čas, aby už byl novelisován zákon o společenstvech z r. 1873. Tento zákon má největší slabinu v tom, že vůbec nemá jasného pojmu o tom, co je společenstvo či družstvo, prostě se tam praví, že ustanovení tohoto zákona je použíti na spolky s neuzavřeným poetem členů, jež mají za účel podporu výdělečnosti nebo hospodářství svých členů pomocí společného podniku nebo pomocí poskytování úvěru.

Pod touto definicí může se registrovati vše možné. Vždyť také byl ještě donedávna registrován, jako družstvo, jeden plzeňský pivovar, máme jako družstvo registrovánu velikou kapitalistickou cihelnu, jako družstvo je registrována »Národní Politika«. Pak není divu, jestliže figurují u nás ohromné finanční podniky, které jsou registrovány jako družstva.

Opravdu se tomu divím, že jsme dosud k tomu nepřikročili, abychom udělali v tom ohledu nápravu. Hned po válce jsem urgoval nejednou v posl. sněmovně, aby se přikročilo k novelisaci zákona z r. 1873. Zapadlo to a nikdo si toho nevšiml a přece mátne vzory z jiných zemí kde se hledí, pokud je to možno, zabrániti tomu, aby nebylo zákona o družstvech zneužíváno podniky, které družstvy nejsou, nebo které přímo svým charakterem družstevním principům odporují. Na př. v Anglii stanoví družstevní zákon, že nesmí míti žádný člen v družstvu větší podíl nebo větší sumu podílů nežli do výše 200 liber. Italský zákon stanoví to na 100 lir. Německý společenstevní zákon po válce omezuje silně hlasovací právo velikých podílníků. Zkrátka v jiných zemích se dbá o to, aby zákom\ o družstvech nebylo zneužíváno, kdežto u nás klidně přecházíme přes nejhroznější zneužívání k dennímu pořádku a nevšímáme si toho a ještě děláme daňové výhody těm podnikům, které zákona hrubě zneužívají.

Neuděláme-li po této osnově zákona nápravu v našem společenstevním zákoně, nebudou chytří spekulanti zakládati akciové banky, nýbrž budou zakládati prostě družstva. Zakládání jich je volné, to není omezeno v této osnově zákona a také ani otevírání filiálek není omezeno — pouze zakládání filiálek bank

jest omezeno —. Budou prostě zakládati družstva peněžní, neboť budou míti větší svobodu a budou moci zakládati filiálky kdekoliv, budou moci dělati si doživotní smlouvy a nevím, jaké velké výhody.

Nebude-li zákon o společenstvech změněn právě v důsledku tohoto zákona, bude zneužíván ještě více, než je zneužíval, dosud. V resoluci navržené výborem ústavně-právním se žádá, aby ustanovení osnovy zákona nebylo zneužíváno proti zaměstnancům, kteří nejsou vinni spatným stavem podniků, a široce setím zabýval zpravodaj dr Karas. Dále, aby byla zapovězena jakákoli účast na spekulačních, obchodech bankovních v peněžních ústavech vůbec. S tím se dá souhlasiti. Ale i ta a ona věc vlastně by měla býti v zákoně a zase tam není. Zase nový nedostatek. To i ono tam schází. Zase vlastně měli bychom na tom trvati, aby osnova zákona byla opravena a vrácena posl. Sněmovně.

Další neúplnost je ve čl. LII Osnova zákona vynechává bankéřské obchody. Ona praví ve čl. LII, že se vláda zmocňuje, aby nařízením upravila provozování bankovních a peněžních obchodů jednotlivci, veřejnými obchodními společnostmi a společnostmi komanditními. A zajímavé je — a to je specialita našeho zákonodárství že hned 2. článek určuje tresty pro majitele bankovních závodů, kteří budoucímu a neznámému ještě vládnímu nařízení nevyhoví. To se v zákonodárství málokdy vyskytuje, aby zákon nejdříve stanovil tresty a pak teprve aby se dělala ustanovení, která se nemají překročiti. Takovou zákonodárnou akrobacii jsme dokázali v tomto zákoně. Tedy i to vlastně ukazuje, že by bylo záhodno zákon ten doplnit, aby vyšel skutečně v takové podobě a úplnosti, jak toho jeho důležitost zasluhuje.

Řekl jsem, že tato osnova by se měla doplniti a opraviti; vím však, že je to neproveditelné, a také na tom vážně netrvám. Senát nemá tolik síly a kuráže, aby se k takovému kroku odvážil, a my tuto osnovu odhlasujeme, aniž bychom dostáli své zákonodárné povinnosti. Známe její nedostatky a chyby, ale klidně je polkne mé, poněvadž chceme vyhověti tomu, co nám bylo uloženo. Ovšem, pak se nesmíme diviti, že vláda sama podle toho také na nás hledí jako na hlasovací loutky.

Ačkoliv tato osnova vyžaduje na státu nových obětí, zase nové miliony budeme povolovati na novou sanaci a na vkladatelích požadovati 100%!ní zvýšení srážek z úroku do Všeobecného fondu peněžních podniků, neuznalo ministerstvo financí za vhodné, aby v rozpočtovém výboru, kterému tyto věci specielně přísluší; dalo vysvětlení, jaké máme právo požadovati. Zástupce ministerstva financí nám tam přednesl několik cifer, které jsou všeobecně známy, ale aby nám něco bližšího řekl o hospodaření obou sanačních fondů, jakých částek ta která kategorie podniků si vyžádala, abychom se dověděli, jaké asi se čekají ještě ztráty — nic podobného jsme se prostě nedověděli, kdežto v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny finanční, ministr prý, jak mně bylo řečeno, dosti obšírně tyto věci objasnil. Na senátu ovšem ministru financí nezáleží. Opravdu nevím, jak dlouho si dáme líbiti toto podceňování.

To bylo mimochodem. Budeme-li však přes všechny rekřiminace hlasovati pro osnovu, vede nás k tomu ohled na to, že slabiny a nedostatky této osnovy jsou vyváženy jejími dobrými stránkami. Je jisté, že papír potištěný paragrafy sám o sobě nezahojí nemocí, jež se vyskytovaly a vyskytují v našem peněžnictví. Pro toho, kdo dobře hospodaří se svěřenými penězi, je tento zákon zbytečný a ani se ho nemusí obávati. Kdo však jde do oboru peněžního s úmyslem nekalým, nestane se poctivějším, když uvidí, že jest omezen přísnými paragrafy, najde si různé skuliny a bude provozovati své nekalé úmysly dále.

Ale zákon dává aspoň správám podniků i úřadům, právo, že mohou účinněji zakročiti proti všem, kdož zneužívají důvěry jim dané podniky a vkladateli, a myslím, že kdo se dopustí nedbalosti a nepoctivosti, neujde přísnému a zaslouženému trestu, v tom ohledu zákon našemu peněžnictví prospěje, znamená pokrok proti dosavadnímu stavu, a je nejvyšší čas, že jej budeme míti. (Potlesk čsl. soc. demokratických senátorů.)

Místopředseda Kahler (zvoní): Dále má slovo pan sen. Rovňan.

Sen. Rovňan: Slávny senát! Z pomedzi návrhov zákonov málokterý sa stretnul takým odporom, ako návrh bankového zákona. Prečo? Lebo nesprávnosti sú až očividomé. Už v ústavno-právnych vý-boroch aj členovia vládných strán rozhodne protestovali proti návrhu, vidiac v ňom len násilenstvo vlády. Co máme my Slováci tedy k němu prehovoriť, keď naň cez slovenské a křesťanské okuliare hľadíme?

Při tom všetkom o tomto návrhu zákona len toľko sa zmienim, koľko sa ten týká zvlášť Slovenska. Musíme vedieť, že stav daňujúceho poplatníctva na Slovensku je už nesnesiteľný; nové dane, nové ťarchy už nevládze. Kríza je vyostrená, ľud nespokojný a pri tom všetkom, dľa čl. IV, znamená návrh zákona nové zaťaženie státnej pokladně, to je zvýšenie štatných daní, keď sa financ-minister zmocňuje, by zo štátnych príjmov poukazoval ročite až po 50 mílionov korún na podporu fondu. Ešte ani toto bych neopomenul, keď by Slovensko neostávalo aj na ďalej len dojnou kravičkou a při obdržaní podpor len macešským dieťaťom. Stále zkušenosti nútia má k tomuto proroctvu, ku stiahnutiu následkov chystajúceho sa zákona.

K zákonom č. 237 a 238 z r. 1924 ohľadne sostavovania členov kuratoria ešte len lolko poznamenám, že fondy a banky budú lopdou vládě, lebo vládou menovaní členovia, kuratoria tak budú tancovať, ako im vláda bude hrať a docieli si vláda nimi, čo len chce. Kde je tu predošlé svojprávo banky?

Pri návrhu bankového zákona najviac mňa zaujímajú doplnky a změny zákona zo dna 10. októbra 1924, č. 239 o vkladných knížkách — listoch — akciových bankách a o revízii bankových ústavov, kde si vláda vyárendovala plnú moc do súkromého práva, do práva zákonom založených samostatných ustanovizň. Viďme. Článkami XIII až XXVII tak sú viazané voľné ruky dnešných slobodných svojprávnych baniek a také ťarchy sa kladů na ne, že do platnosti uvedenia bankového návrhu zákona nijak nie sú vstave svojím doterajším povinnostiam dosti učiniť, ale chtiac — nechtiac,nútené sú podrobiť sa novým predpisom. Týmto novým predpisom, ktoré však banky môžu len odpovedať? Len veľké banky. A tu vyjde šidlo z vreca ako to slovenské pořekadlo hovoří. Slovenské malé, tak řečeno miestne banky nemôžu sa porovnávať s velikými a bohatými českými bankami a s nimi rovnováhu udržať. Podľa návrhu bankového zákona malé banky vôbec ani nemôžu jestvovať. Čo budu robiť naše malé slovenské banky? Budú musieť buďto zaniknúť, alebo fuzionovať s českými a s československými bankami. A tak smelo môžeme povedať, že už zvonia umrláčkom menším slovenským bankám.

Bankový návrh je ostrým nožom pre slovenské banky, ostrým nožom proti pravdě a svedomitosti. Dľa článku XV.9 bod 4, členovia predstavenstva spoločnosti musia sklaďať 50.000 Kč. Či sa to móže pri chudobných slovenských bankách žiadať? Jedon slovenský úradník si to dovoliť nemôže. Nestačilo by aj 5.000 Kč? Každá banka založená je na základe vládou schválených stanov. Podľa týchto stanov banka sa založí a zavedie svoje ďalekosiahle účinkovanie a prevodzovanie. Novým návrhom bankového zákona šlape sa po práve, po spravodlivosti stanovami zabezpečenými bankám. Ktorá banka môže dnes ďalekosiahle bankové zavedenie prevádzať, keď stále visí nad ňou Damoklesov meč? Pri každom jej účinku rátať musí aj na jej předčasné zaniknutie. Či môže takto zdravo prevádzať svoje plány? Iste že nie. A preto aj ponechané slovenské banky pomali, ale iste krvácať budu, až kým úplné nevykrvácajú a tak docieli sa ich úplné zaniknutie. Toľko proti právu a spravodlivosti baniek.

Co hovoří článok XXVII, §-17a), § 17 b), článok XXXIII, v §u 30 a) až 35 f), ďalej článok XXXIV o úradníctve baniek?

Základ, fundament, má zabezpečiť štálosť nielen budovy, ale aj akejkoľvek inštitúcie, tedy tak aj bankám. Bankám za základ slúžia ich stanovy. Keď ale stanovy baniek novým návrhom sú podkopané, nešťastie a nebezpečie nehrozí len prevodzovaniu bankovým predpisom, ale aj zničuje celé vrstvy pokojných občanov. Na základe trestných, a zákonitých stanov kvalifikovaní úradníci húfne sa hlásili do úradov baniek a mali tam zabezpečenú existenciu, a to nielen pre seba, ale i pre svoju rodinku. Čo dnes? Dľa návrhu zákona vláda nemusí odôvodňovať vypovedania úradníkom. Či sa mohla stať väčšia nespravodlivosť proti bankovým úradníkom? Či nezbúrí takýto návrh aj tú najchladnejšiu krv? Či sa môže na tom čudovať, keď po počutí tohoto zákona päste sa mimovoľne uzavrú a sa pohrozia? Či môže byť niečo horšieho pre jednoho úradníka, ako táto neistota? Či môže dnes jedon bankový úradník rodinný krb smele založiť? Kde je tu kresťanské smýšľanie »Miluj blížneho svojho jako seba samého«?

No a keď zo slovenského stanoviska hľadíme na túto okolnosť opierajúc sa na doterajšie skúsenosti, čo môže jedon slovenský úradník k tomuto hovoriť? To, že vláda bude aj ďalej prevádzať doterajšie metódy a prázdne miesta úradníkov zaplňovať sa budú zase len českými úradníkmi. Predpísané vysoké tresty len odchutnujú slovenské úradníctvo od hlásenia sa za bankového úradníka. Nebohé slovenské úradníctvo, kde ešte dôjdeš? Quo usque tandem? Ústavne- právny výbor sám podáva v tomto smere napravenie a rezolúcie.

No ale vezmime ešte i národohospodárske okuliare, kuknime sa i týmito na tento návrh zákona, vezmime národohospodársky pitevný nôž a vykrojme, vydeľme tie výhody vyplývajúce z následku tohoto zákona opierajúce sa na Slovensko a na Česko, to je historické zeme. Čo zistíme? Že zaniknutím, potažne sdružením sa slovenských baniek s českými a s československými bankami naše slovenské peniaze zase len prevandrujú do Čiech. Čo sú potom toho národohospodárske následky? Odpoveď ľahká. Slovensko ďalej bude krvácať, chudobnieť, ale povznesú sa zeme České. Slovenský priemysel ešte viac bude krepírovať a tak slúžiť bude len k dobru českého priemyslu, zvýši sa počet nezamestnaných na Slovensku, upadne počet týchto v historických zemiach atď. atď.

Zkrátka tedy my Slováci, ako sa môžeme o tomto návrhu zákona osvedčiť? Či nie to nový úder Slovenska? Či krv nevrie v slovenskom obyvateľstve? Zkrátka opakujem: Výsledky tohoto zákona v prevádzaní budú tie, že slovenské, zvlášť menšie banky zaniknú. Druhé banky na Slovensku nútené budú aj proti vôli a presvedčeniu fuzionovať s českými a s čsl. bankami. Slovenské úradníctvo pomáli sa bude odstraňovať a vyhadzovať a bude českým úradníctvom zamenené. Konečne slovenské peniaze prevandrujú do Čiech. Zkrátka môžeme to definovať tým spôsobom, že bankovým zákonom sa prevádza centralizácia baniek pre dobro českých zemí a českého obyvateľstva, však na úkor Slovenska a slovenského obyvateľstva.

Zákon tento je nielen hmotným, ale aj morálnym zlom pre Slovensko. Podrýva fundament nášho spriatelenia. Docieľuje a zvyšuje ďaľšiu nespokojnosť. Je proti akémukoľvek ublíženiu dvoch slavianských národov a akémukoľvek ďaľšiemu porozumeniu, je vyvolanie Slovenska.

Slávny senát! Obyvateľstvo historických zemí drží Slovensko za nespokojné atď., jeho do snemovieň vyslaných poslancov a senátorov považuje za štváčov, buričov atď. Vážení kolegovia! Ja bych len na to bol zvedavý, keď by sa slovenské krivdy a nesprávnosti Čechom spáchaly, či byste boli natoľko chladnokrvnými ako my? Pochybujem. Predpokladám, že vy nechcete vedieť o našich krivdách a preto sami nechcete vhĺbiť do meritorného poznania tých. My Slováci ospievaní sme ako holubičí, trpezlivý národ a je tomu aj tak, lebo po týchto nesprávnostiach nás doterajší výstup má byť ostrejším. Týmto a podobnými zákonmi Slovensko sa nikdy nezkonsoliduje, opačne, priepasť medzi týmito dvoma národy čím ďalej, tým viac sa vyostruje a pomer zhoršuje. A preto až Slovensku už aj ministerským pánom predsedom sľúbenú pomocnú ruku čím prv nepodáte, tým viac sa blíži čas doby zhrknutia. Kalich horkosti sa plní, a keď sa doňho stále nalieva, sa preplní a horkosť toho vyleje sa aj mimo kalicha, vyliať sa môže aj na zeme České.

Prorokom nie som, ale som za úvernenie zásad veľpolitikov, čo dokazujú aj predošlé histórie rôznych národov, kde veľpolitikov povzbudzovanie a smýšlanie sa v tom smysle aj smeruje, že každý štát udrží sa len zachovávaním pevných mravných a spravodlivých základov i zákonov a ustanovizieň. S takýmito zákonmi, ako je aj bankový návrh, kde sme my od tých mravov?

A preto taký zákon, ktorý sa protiví mravným základom. Hlinková slovenská ľudová strana neodhlasuje, a to byste mali aj vy, páni kolegovia, učiniť, čím byste dokázali svoju loyalitu k Slovensku a slovenskému národu. (Souhlas u stoupenců.)

Místopředseda Kahler (zvoní): Dále má slovo pan sen. K r o i h e r.

Sen. Kroiher: Slavný senáte! Ukázalo se, že rozčilení, se kterým byl sledován zákon t.zv. bankovní, značně povolilo, a jestli účast pánů členů z našeho senátu by byla obrazem účasti národa na osudu tohoto zákona, tedy bychom mohli býti klidni, národ je spokojen a bez starosti, jak to dopadne. (Veselost.)

Pánové, já se nebudu šířiti o dobrých stránkách tohoto zákona. Nesporně.tohoto zákona bylo potřebí, a to z důvodu, který nikde uváděn není, a já jsem byl také přesvědčen, ačkoli na tom ani já sám, ani závody, ve kterých spolupracuji, nijaký zájem nemáme, že došlo k urovnání různých věcí, které byly v naší žurnalistice předmětem stálého rozčilování, stálého předhazování našim ministrům, že činili věci nedosti odůvodněné anebo věci, ke kterým nebyli dosti oprávnění.

Nuž, ať se tyto věci jednou srovnají, třebas i s určitými oběťmi od státu i s oběťmi od ústavů, které vlastně přispívají k uspokojení cizích lidí. Ale táži se, proč byla naše veřejnost rozčilována před vánocemi a od vánoc až do nynější doby? My se pamatujeme, že tento zákon měl býti vyřízen v posl. sněmovně do vánoc, a na nás se chtělo, abychom se sešli mezi vánocemi a Novým rokem a tento zákon vyřídili. Jak ten zákon vypadal, když byl sestaven, je viděti z toho, že bylo asi 10 nebo 12 různých redakcí, které nastoupily po dlouhých a obtížných poradách. Tedy bychom byli udělali zákon, o kterém by stejnou měrou platilo: Práce kvapná málo platná.

Ale když se už dokázalo, že není možno, aby taková předloha zákona byla jen tak beze všeho uzákoněna a když se chtělo, aby se poradili aspoň odborníci o této věci, tedy vláda učinila něco, co je v demokratickém státě nepřípustné a proti čemu protestuji co nejdůrazněji, to jest, ona chtěla všechny ty věci vyříditi naprosto tajně pod pokličkou a bránila tisku, aby se vyslovil o jednotlivých věcech. Po převrate měli jsme pošetilý dojem, že se všechno povede veřejně tak, že dokonce i B e n e š nebo kterýkoli ministr zahraničních záležitostí nám bude všechno vykládat veřejně, diplomacie naše měla přestat býti tajnou. Avšak zákon, který měl býti předložen Národnímu shromáždění, nesměl býti projednáván v tisku, bylo našim novinám pohrozeno jednoduše konfiskací za každou zmínku o tomto zákoně. A je v tom jistá pikanterie, že jediný list, který to mohl uveřejnili, je list, který si nejvíce stěžuje na pronásledování Němců v našem státě, to je Deutsche Zeitung Bohemian.

My jsme se nesměli veřejně vyjádřiti — a důsledek toho byl, že v celé naší veřejnosti byla jakási pochybnost: Proč to je? Proč se nedovídáme pravdu? Jaké jsou obtíže s tímto zákonem, proč se s ním nepřichází? A.poněvadž se nechtěl říci skutečný důvod, proč se zákon dělá, tedy se začalo nadhazovati, že jsou zde obtíže proto, že členové Národního shromáždění mají býti zbaveni práva, býti členy správní rady baník a následkem toho že se proti tomu vší silou brání. Bylo ukazováno na stranu lidovou, ta že si z toho udělala přímý programový bod. Já nejsem oprávněn a povolán, abych lidovou stranu hájil, ale mohu snad hájiti pravdu a říci, že nejednalo se o tento paragraf tak houževnatě, nýbrž, že jsme měli řadu pochybností o jednotlivých paragrafech této předlohy, o kterých jsme se nesměli na veřejnosti zmíniti, kdežto o členech Národního shromáždění se smělo psáti podle libosti, jak lpí na tom, čemu se říká nesprávně sinekura. A pak říkáme, že důstojnost našich zákonodárných sborů klesá. Vždyť se k tomu pracuje systematicky se strany vlády, systematicky od naší žurnalistiky — a bohužel přemnozí naši kolegové, snad nevědouce, přispívají k tomu také. (Sen. dr Kovalík: To je oposičná reč!) To není oposiční řeč, poněvadž je to řeč tamhle v tom smyslu (Ukazuje na heslo pod státním znakem), » Pravda vítězí« — a je to řeč, litera mluví snad něco o některém ministrovi, ale mluví to v zájmu věci a ne z oposičnosti. To je ten rozdíl mezi mnou a vámi. (Veselost. — Sen. dr Kovalik; Keď k hlasování přijde, aj vtedy budete tu pravdu hájit?)

Pánové, bylo nám říkáno, že člen Národního shromáždění nemůže býti členem správní rady banky, poněvadž je prý dostatečně honorován, aby se mohl věnovati svému povolání člena zákonodárného sboru, a nemá se ničím dáti zdržovati. No, máme tu mezi setbou kolegy, kteří nejsou docela dobře honorováni, kterým se neobyčejně mnoho strhuje, takže nemohou býti na základě svého příjmu člena zákonodárného sboru považováni za nějaké blahobytníky a musíme konečně říci, že nedostáváme těch svých 5.000 Kč celých, že mánie spoustu lidí, kteří se s námi dělí a kterýma nemůžeme na jejich dopisy, frankované třebas jen 20 nebo 30 hal. — poněvadž jsou to tiskopisy spojené se složenkou —jednoduše odpověděti: Já nesmím míti žádný jiný příjem a následkem toho se tato nabídka k dobročinnosti s díky odmítá. (Veselost.)

Pádové, je-li však tatova starost, abychom nezanedbávali pro členství ve správních radách svých povinností v Národním shromáždění, pak se nemusilo jíti do toho tak přísně, mohlo se docela dobře říci, že členství ve správní radě je členu Národního shromáždění zapověděno v červnu a v červenci, kdy máme nejvíce práce, ale v zimě, že bychom tam mohli býti beze všeho, vždyť nás vláda nezaměstnává. (Veselost.) Ale je ku podivu, že člen Národního shromáždění může býti podílníkem jednotlivých, třeba akciových společností, může býti členem společností s omezeným ručením, může míti neobyčejně mnoho zaměstnání, a to všechno nic nevadí, ale chyba je, stane-li se členem správní rady akciové banky.

Že prý se zneužívalo poslaneckých nebo senátorských mandátů ve prospěch bank. Nuže, pánové, lituji, že je tak malá účast, ne proto, že bych si na tom zakládal, kdyby mne poslouchalo více pánů — za to vy roně posloucháte tím upjatě ji — ale byl bych rád, kdyby mně mohli odpověděti ti, kteří měli starost o to, abychom my, členové Národního shromáždění, se nezahodili intervencí ve prospěch své banky. Zde v senátě jsou členy správních rad jednotlivých bank kolegové: já, B a č i n s k ý, H a n c k o, J o k 1, L u k s c h, M o d r á č e k, P i c h l, Ř e h á k, Š i m o n e k, R o z k o š n ý, Š r o b á r, S t o d o l a, T r č k a a Vaně cek. Y poslanecké sněmovně jest jich 11. A já se táži vás, kteří máte takovou starost, abychom se my nebyli prohřešili, kdo z vás mne chce trestati za hřích, kdo z vás mi může říci, že jsem intervenoval ve prospěch banky, kdo z vás může říci našim, kolegům, že jsme byli zvoleni do těch bank a peněžních ústavů proto, že jsme senátory? Pánové, což neslyšíme skoro v každém zasedání stížnosti, že ani celý senát nic neplatí — a najednou máme starost, že jednotlivý senátor by mohl ve prospěch své banky změniti cestu spravedlivosti. To je poněkud nedůsledné a nemělo by se nám to tedy předhazovati. Ale, pánové, nesmíte zapomínati, že my mnozí jsme nebyli do správní rady zvoleni jako senátoři. Já jsem ve správní radě Agrární banky dříve, než jsem byl v senátě, a byl jsem tam poslán proto, poněvadž jsem význačným činitelem našeho družstevnictví a proto Ústřední jednota hospodářských družstev musila chtíti, aby měla někoho v bance, kdo by tam byl jejím zástupcem a hlídal tam její zájmy. A jestliže mne potom ještě strana považovala za schopna, abych k místu v Agrární bance mohl přijmouti ještě mandát do senátu, tedy to byla věc naší strany, A já se táži za sebe a za kolegy, které jsem jmenoval, kdo nám muže říci, že jsme zanedbávali své povinnosti? Pánové, chtěl bych k tomu ještě podotknouti, že se nám zde podkládá, že bychom jako členové správní rady intervenovali pro banky. A což — ono je to sice ústavně zapověděno intervenovati — nemáme současně starost, aby se ne intervenovala ve prospěch jiných, třeba soukromníků? Nevíte, že nedávno bylo psáno v novinách, že poslanci a senátoři to byli, kteří intervenovali ve prospěch sečkání nebo odepsání daní různým velkým průmyslovým podnikům? (Sen. Sechtr: Do milionu jdoucích!) Já nevím, pane kolego, a na noviny v tomto směru nic: nedám, ale stálo tam, že intervenovali. Tedy intervenovati pro továrníka X Y. to je v pořádku, ačkoli je to zapověděno v ústavě, kdyby však někdo intervenoval ve prospěch banky, tedy budiž: vyloučen ze společnosti slušných lidí. (Veselost.)

Pánové, já vím, že intervenovati smí také jiný člověk, než člen Národního shromáždění. A když nebudeme my v bankách, plyne z toho, že nebude intervenováno? A jestliže se domníváte, že ti ostatní nebudou, intervenovati, proč mdlíte, že členové Národního shromáždě ní by byli proti korupci jaksi méně odolní než ti ostatní občané? Co se stalo? Strana a voličstvo projevilo občanu, tedy, dejme tomu, Kroiherovi, děkanu z Ledenic, svou důvěru a poslaly ho do Národního shromáždění. Před tím to byl člověk slušný a nikdo se nemusil báti. Jakmile dostal důvěru občanstva, okamžitě je tu pochybnost, že by se dovedl ovládnout a že nepůjde intervenovat ve prospěch baníky, i když by to neshledával v pořádku. Nevidíte tu jistou nelogičnost? Nevidíte tu, že se nám členům Národního shromáždění — tak skoro bych měl chuť říci — plivá do tváře?

A teď vám ještě řeknu: Nový zákon má nás v podezření jedině a výhradně jako členy správní rady, neboť bude-li senátor nebo poslanec zvolen do dozorčí rady, bude to v pořádku. Pak už nepůjde intervenovat, pak tu není žádné starosti, že by se něčeho dopustil. Kdybych mohl užíti druhého zemského jazyka, požádal bych hraběte Oerindura, aby nám vysvětlil, jaký je tu rozpor v nátuře.

Prosil bych, abyste si nemyslili, že mluvím pro domo mea a že bych nějak plakal proto, že tímto zákonem se mne a kolegům znemožňuje, abychom byli zde i tam. Byl jsem před tím nežli jsem byl v Agrární bance, byl jsem před tím, než jsem byl v senátě, a budu i potom, až strana rozhodne, kde mám zůstati. Ale já jsem tenkráte, když se jednalo o tyto paragrafy, žádal, abychom si tuto věc rozhodli sami autonomně, buď zvláštním zákonem, anebo abychom to udělali tak, že by výbor, jemuž nikdo nemůže přijíti na jméno, výbor inkompatibilitní, mohl se zvláštním usnesením, které by mu jednotlivé kluby předepsaly, vysloviti o všech těchto funkcích jako o neslučitelných a byli bychom si tuto věc vyřídili sami. A konec byl by býval stejný. Ale, pánové, úředník nám vypracoval tuto osnovu, kde stojí psáno, že členěni představenstva akciové banky nesmí býti, kdo je nezpůsobilý k takovému úřadu následkem trestního odsouzení, kdo není svéprávným — což obyčejně je přiblblý člověk — a f) člen Národního shromáždění. (Veselost.) Pánové, jak pravím... (Zpravodaj sen. dr Karas: Toto f)« dala tam teprve poslanecká sněmovna a ne úředník!) Ve vládním návrhu to bylo, pane referente, já mám dvě redakce, to bylo vymýceno a žádalo se, aby se to udělalo zvláštní jinou cestou. Já jsem se nic proti tomu nebránil, abychom si udělali specielní zákon, anebo aby se rozhodnutím výboru, řeklo: kolega ten a ten musí se vzdáti buď toho nebo toho, poněvadž je to neslučitelné. Tedy tohleto, pánové, není zrovna krásná věc a je příklad více než křesťanské pokory, jestliže známý starosta, nebo jak bych to řekl, o mravnost v českém národe dole se přičinil, aby tenhleten bod zase se vrátil do § 8 a).

Tedy, pánové, já budu hlasovati pro celý tento zákon, ale nebudu hlasovati pro tento paragraf, poněvadž nestojím o to, abych byl vedle trestaných a vedle blbců. (Veselost.)

Při tom je pozoruhodná věc, že všechno, co jsme zde mluvili, padá pouze na nás, kteří jsme nestudovali práva a nejsme v advokátních kancelářích. Kolegové poslanci i senátoři, pokud jsou advokáti, mohou zastupovati banku a není v tom docela žádná korupce, i když to zastoupení banky nese částku větší, než jsou tantiémy, třebas u nás někdy i ve snách. To je ovšem také jedna ze značek demokracie, která přisvědčuje svým vůdcům, a my jsme to tenkrát, když jsme dělali předpisy ústavní, také udělali.

Tím jsem hotov s tím vysvětlením, že nebylo žádných příčin, proč bychom zdržovali předlohu pro osobní záležitosti, a hotov jsem s odmítnutím útoků na naši důstojnost. Prohlašuji, že senát je dosti silný, aby, když by toho bylo potřebí, si udělal, pořádek sám. (Sen. Sechtr: To je pravda!)

Nyní, oč šlo, proč se tyto věci zdržovaly?

Začnu s tou nejmenší věcí právě proto, poněvadž je nejdůležitější,ale při poradách nedělala obtíží. Byly vysloveny naděje, že nám pomůže nový zákon v tom směru, abychom měli levnější úrokové sazby, a byla dokonce vyslovena naděje, že by mohl zakročiti stát, vláda.

No, je známo, že já jsem jeden z nejvládnějších senátorů, že málokdy mluvím na veřejnosti slova kritiky, ale vždy hledím dokázati, že vláda dělá všechno dobře. Bohužel v tomto směru patřím k menšině. Velká většina nás nacházíme každou chvíli příležitost dokázati, že vláda to nebo ono udělala špatně. A najednou se domníváme, že vláda bude mít tak šťastnou ruku, aby provedla otázku úrokové míry, jak se patří. Neprovede. Proto neprovede, poněvadž úroková míra, pánové, není otázkou rozkazu a nařízení. Úroková míra je výsledkem hospodářského dění a jsou případy, kde vláda by chtěla úrokovou míru srazit, ale najednou tu není kapitál, ze kterého by se úroková míra vyměřovala.

Při té příležitosti se mnoho útočí na naše peněžní ústavy, že ony úvěr zdražují. Čím jsou větší, tím je to nápadnější, úvěr v peněžních ústavech je skutečné o mnoho dražší, než je jejich úroková míra ze vkladů a my se domníváme, že to je všechno hladovost těch bank a že nejvíce v těch bankách otvírají ústa ředitelé a ti že to všechno spotřebují. Vidíme, že oficielní sazba kartelu bankovního je 4 1/4 a úroková míra neméně oficielní ze zápůjček je 9 1/4. (Hlas: Celkem 12!) To nevím, já jen úvěr povoluji, já úroky v bance neplatím. (Veselost.) Ale pánové, nesmíme zapomínati, že nemají všechny banky peníze na tu nejmenší úrokovou míru, a to proto ne, poněvadž všechny ty baníky mají zvláštní druh pravdomluvnosti. Ony se ubezpečují, že budou držet kartelové sazby a všechny jsou si vědomy, že to nebudou dělat. Ony se neklamou navzájem. (Veselost.) Nabízí se, jezdí se, intervenuje se osobně nebo vlivem některých přátel atd., aby byly (převedeny vetší částky do některé banky z jiného peněžního ústavu. Aby se toho dosáhlo, musí ta banka slibovat vyšší úrok, než ten dotčený člověk má jinde, a tak vidíme, že ve skutečnosti se ze značných sum v bankách platí úrok 5 3/4 a možná, že to 1/4% nebo 1/2 % se dá ke konci roku ve formě zvláštní bonifikace, která se jako úrok nezapisuje. Tedy ta hladovost po vkladech nepatří jen bankám, menší peněžní ústavy jsou zrovna takové a ta hladovost po těch peněžních vkladech působí, že úroková míra ze vkladů stoupá. A poněvadž je člověk vždy více nakloněn ke zlému než k dobrému, vkladatelé se této věci náramně rychle naučí a často se stává, že přijde vida dá tel a simuluje, lže: Tam mně nabízejí tolik a tolik, jestli tam převedu svůj vklad. Já bych s vámi sice nerad rozvázal spojení, ale to víte.« Až mu řeknou: My vám dáme také tolik, ačkoliv jeho tvrzení není po případě ani pravdivé.

Tedy bylo by potřebí abychom převychovali jednak vkladatele, jednak činovníky a úředníky.peněžních ústavů, abychom mohli snížiti úrokovou míru. Ale řeknu vám ještě brněli bychom také ještě převychovati dlužníky. Je stará věc, že každý živnostník na vesnici, kdyby chtěl prodávati své výrobky za tolik, nač mu přijdou, plus, dejme tomu, 15% zisku, musil by přijíti na mizinu,poněvadž velká část kupců mu zůstane Režná. A tak, pánové, přicházíme k divnému výsledku, že vlastně pořádný odběratel musí zaplatiti boty za nepořádného souseda — vlastně boty ne, poněvadž Baťa prodává jen za hotové — ale dejme tomu šaty.

A tak je to také v peněžních ústavech. Pánové, nectěte pouze politické noviny, to není konečně vždycky četba vzdělávací, nýbrž vezměte si také někdy do ruky Úřední list a podívejte se, kolik je tam za-znamenáno konkursů a kolík vyrovnání. Při vyrovnání přijde vždycky některý peněžní ústav o peníze — při konkursu ovšem také — ale co je dobrovolných vyrovnání, která nepřijdou před soud, a tyto peníze se musí také nějakým způsobem nahospodařiti. Toto risiko obchodní musíme, přátelé, v bankách právě tak jako v kampeličkách, krýti rozdílem úrokové sazby a to rozdílem vyšším, než bychom potřebovali, kdybychom měli štěstí jednati se samými pořádnými lidmi.

Považuji za správné říci o úrokové míře: Až bude naprostá a zasloužená důvěra k dlužníkovi, pak bude moci býti také nižší úroková míra. Vzpomněl bych ještě na to, co už jsem zde jednou řekl, ta dobrá věc se může opakovati: že bychom také potřebovali, aby ti, kteří dávají jistotu, žádali pro sebe menší úrokovou míru, a to jsou naše zemské ústavy, Hypoteční banka a Zemská banka — a mely by to býti také všechny spořitelny, které před veřejností tvrdí, že mají sirotci jistotu za všechny své vklady. Nuže, když sirotčí jistotu, ať si ji dají zaplatiti tím, že budou platiti ze vkladů 3% spořitelny třebas 3 1/2% a že zlomek procenta věnují ve prospěch dlužníků. (Výborně!) Toho bychom potřebovali, abychom mohli míti vzájemnou důvěru a abychom ji také dovedli zhodnotiti.

Když mluvím o nešťastných věcech úrokových a dlužníckých, dovolíte, abych se zmínil také.o plánu našeho ministerstva spravedlnosti, které chce připraviti právo moratoria každému zemědělci, průmyslníku i živnostníku, je-li žalován na splátky nebo úroky tím způsobem, že muže žádati u soudu, aby bylo pro něho vyřčeno jednoroční moratorium. Nejsem snad nejzkušenější z našich peněžníků — jsem dalek takové pýchy — ale jistě jsem za 30 let své práce v družstevnictví něco poznal a musím říci: V den, kdy se řekne, že dlužník má právo svémocné odložiti placení úroků nebo anuit, zavrou, se kapsy všech peněžních ústavů a nebude povolován žádný úvěr. To nejde, aby se peněžním ústavům jednoduše poroučelo, to jde udělat jiným způsobem. My máme zákon, podle kterého všechny úroky a splátky přes tři léta staré propadají. Nuže, usneseme se, -že toto promlčení nastává až po 4 letech, a jakmile to bude, tedy ten dlužník bude musit dojít do svého peněžního ústavu požádat, aby mu bylo prodlouženo, posečkáno ještě jeden rok, bez nebezpečenství pro ten ústav; on se po případě smluví, že zaplatí pouze část a bude žádat, aby mu jen část byla posečkána, a bude dosaženo toho, co chce ministerstvo spravedlnosti, ale bude dosaženo také toho,co chceme my, neboř my chceme, aby byla vymýcena všechna lehkomyslnost z poskytování i přijímání úvěru. Jakmile má někdo právo žádat moratorium, tak je bude leckdo žádat ne z důvodů potřeby, ale z testamentu. Oni si s předsedou kampeličky něco řekli — a jen počkej, já ti zaplatím až za rok. A po případě také se stane, když mu soud dá moratorium 12 měsíců, že on počká celých 12 měsíců, ačkoli by to případě byl to mohl zaplatiti dříve. Jestli mi, pánové, nevěříte, tak se vás zeptám: Žádal jste někdo o prodloužení lhůty k přiznání daně z příjmu, důchodové? Jestli jste žádali a bylo-li vám to povoleno do konce měsíce března, tak jste to také až 31. března dávali na poštu, ač jste to mohli vyřídit docela dobře 15. (Veselost. - Souhlas.) Já vás znám!

Prosím, pánové, já jsem také měl příležitost v předsednictvu naší strany se radii o jednotlivých bodech této předlohy, A teď vám chci povědět některé ty případy, které jsme musili odstranit. Ne všecky, jen ty, co nejvíce křičely. Vy nevíte podle této předlohy, která byla dána do posl. sněmovny, co všechno tam mělo být, jak to mělo být jednostranné. Tedy dovolíte, abych vás na příklad upozornil, že členové kuratoria obou fondů neměli býti trestáni za porušení mlčenlivosti. Tam stálo pouze: Kdo ji poruší, bude odvolán. Tedy, kdo poruší mlčenlivost o věci, o některé bance nebo jiném peněžním ústavu, co se dověděl při jednání kuratoria, podle předlohy měl býti pouze odvolán a nic víc. Ale při tom bylo zase v jiném paragrafu ustanovení, že, jestliže některý člen správní rady nebo ředitel anebo vůbec vedoucí úředník, ale nejen bank, nýbrž také ostatních peněžních ústavů, i takové kampeličky, poruší mlčení, tedy že to je zanedbání péče řádného kupce, a mělo to být trestáno pokutou od 5.000 do 100.000 Kč.

Tak, prosím, nemám ve zvyku seděti za zeleným stolem. Dívám se na život tak, jak jde. A teď vám řeknu, jak snadno se může státi, že člen představenstva nebo dozorčí rady takové naší kampeličky potká svého kamaráda, výměnkáře, a řekne mu: Poslechni, Václave, ten tvůj Jan to pěkně vede, vždyť on zase se u nás dluží. Otec přijde domů a řekne svému synovi: Co jsi to vyved, vždy ty prý se zase dlužíš?« A ten člověk, který vlastnímu otci o tomto nepořádném poměru to řekne, může býti trestán pokutou od 5.000 do 100.000 Kč. Není tam od 5 Kč, nýbrž od 5.000 Kč. A on, jako člen představenstva spořitelního a záložního spolku nedostane vůbec nic. Místy dostane, dejme tomu, 100, 120 Kč za celý rok a má platiti pokutu přes 5.000 Kč. Chápete tu nespravedlnost? Když je to úředník, který je vychováván od té chvíle, kdy vstoupil do svého úřadu, stále k zachovávání úřední mlčenlivosti, jemuž následkem toho se stává něčím zcela přirozeným toto mlčení, je to aspoň lehkou věcí. Ten když prozradí na banku, to se rozumí, že by neprozradil, co by se týkalo snad 50 Kč, muže býti odvolán. Ale neměl býti trestán. A takovýto pantáta, venkovský člověk, který to bere všechno ve směru těch příbuzenských vztahů, jaké tam jsou, ten má platiti takovéto částky. A my si to měli dáti líbiti?

A proto, pánové, teď to máte, je tam napsáno, že také ten úředník může býti pokutován jak na penězích, tak také vězením.

Pánové, máme zde na př. ustanovení docela rozumné, že na každé knížce má býti označena úroková sazba a musí se tam objeviti při nejbližším, předložení knížky v peněžním ústavu. Pánové, kdy se předkládají v kampeličkách, v peněžních ústavech, nejvíce knížky? Po Novém roce, když se připisují úroky. To přijde spousta lidí, kteří přinesou pár korunek a při tom si dají připsati úrok. Na jednu učiní vklad a na pět knížek se.připisují úroky. Kdybych já, který jsem starostou Spořitelního a záložního spolku v Ledenicích a který se aktivně zúčastním té správy — ale to je jedno, i kdybych se jí nezúčastnil — zapomněl někomu dáti tam razítko, že platíme 4%, která již ale platíme 31 let — my jsme nikdy neměnili úrokovou míru — tedy, pánové, mohu býti potrestán tisícikorunovou pokutou. Má to smyslu? Můžeme takovéto věci jen tak hladce připustiti? Ovšem, že se mi řeklo při té příležitosti: Z toho se nebude stříleti, vždyť ti hejtmani a po případě soudcové budou míti rozum, podle toto, kam která ta věc bude patřiti. Ale, pánové, jsme toto mínění, ze nemají žádati ani vláda, ani členové Národního shromáždění, aby okr. hejtman měl více rozumu nežli my. (Veselost.)

Pánové, bylo tam na př. ustanovení, že se nemá zažádati nové společenstvo s ručením neobmezeným, jestliže se nesežene přes 5.000 Kč.závodních podílů, a společenstvo s r. o. mělo míti 100.000 Kč závodních podílů. To se nás celkem netýká. My v Ústřední jednotě hospodářských družstev máme tát celkem síť na-šion spořitelních a záložních spolků úplnou, nás by to moc netrápilo. Ale tu se jedná o zásadu a proto jsme se postavili

proti tomu, poněvadž by to znamenalo znemožnění založiti kampeličku na vsi. Pádové, já jsem byl asi před dvěma lety na jubilejní valné hromadě kampeličky v Lánech, a tam mně vypravovali, že, když tu kampeličku zakládali, měli 11 členů. Dvanáctého nemohli živou mocí získati. Tak těch 11 členů se složilo, dalo po korunce a 12. členu zaplatilo desetikorunový podíl a jednu korunu zápisného, aby si mohli zvoliti pětičlenné představenstvo, šestičlennou dozorčí radu a pokladníka. Dnes ta kampelička má, přes 2 mil. Kč vkladů. A tedy je viděli, že koná svoje poslání. Kdyby měla míti tenkráte 500 závodních podílů, nebylo by bývalo absolutně možno ji založití. Plným právem jsme tedy chtěli, aby toto bylo zmírněno a také se nám to podařilo.

Pánové, my jsme se postavili též na překlad proti, zvláštnímu postavení kontrolního oddělení v bance anebo v jiném velkém peněžním ústavu, a to proto, poněvadž chtěl návrh vlády, aby kontrolní oddělení, podléhalo jedině dozorčí radě, aby dozorci rada jediná byla oprávněna určovati odměnu, zkrátka a dobře byli bychom měli v peněžním, ústavu stát ve státě. Byli bychom měli část úřednictva, které naprosto by nebylo závislé na představenstvu. To jsme potírali a také jsme dosáhli nápravy.

Pánové, je neobyčejně riskantní chtíti se zastávati ředitelů. O ředitelích se vykládají nejrůznější báje a fantasie. Ale domnívám se, že, když předloha zákona stanovila, že vrchní a každý ředitel v bance může býti propuštěn tak jako domovník ke konci čtvrtletí s týdenní výpovědí, myslím, že to není správné. Neboť je sice docela v pořádku, jestliže ví ten vedoucí úředník, že též jemu se maže státi něco lidského, ale pánové, aby tam byl za horších podmínek nežli pořízení, to se přece nemůže žádati a myslím, že malá autorita vedoucího úředníka je na škodu celému peněžnímu ústavu.

Pánové, upozorňuji, že v §u 35 je na př. psáno, že, jestliže upadne ústav do nebezpečenství škody přes 2.000 Kč, tedy mělo mu podle předlohy původní hroziti — členům správní rady a ředitelům, trest do 3 let a pokuta od 10.000 Kč do 500.000 Kč. Tedy při 2.000 škodě mohla býti pokuta nejméně 10.000, ale též 500 tisíc Kč. To byly jisté nehoráznosti a proto jsme se právem zasazovali za to, aby již nebylo jen nebezpečí trestné, nýbrž aby bylo trestáno, když se stala skutečná škoda když se může prokázati hrubá nedbalost nebo špatný úmysl. My zajisté nechceme a nebudeme nikdy hájiti nikoho, kdo by se provinil. Nebudeme také hájiti nikoho, kdo se dere k funkcím — častokráte to nejsou sinekury, nedostává nic, ale o tu čest stojí, a potom je nechce vykonávati. To jsou lidé nepoctiví, poněvadž nedodržují slib, který mlčky dávají, když přijímají volbu a následkem toho nemohou od nás čekati nějaké ochrany. Ale na druhé straně nesmíme zapomínati, když bychom byli nechali všecky tyto věci v zákoně, resp. v předloze zákonné, že bychom nebyli mohli do našich peněžních ústavů voliti, nýbrž že by úřady musily odváděti do správních rad peněžních ústavů nucené a jakoby z trestu, poněvadž ten člen správní rady podle úmyslu předlohy, a konečně mohlo by se to podařit i podle usnesení poslanecké sněmovny, jest jednou nohou v kriminále a druhou nohou v obecním chudobinci. Avšak my máme opravdu naději, že prodlením času se tyto názory vytříbí a že následkem toho nebudou praktikovány všecky tyto tvrdosti a výstřednosti, které jsou podle zákona možné.

Doufáme, že tento zákon nezůstane jenom na papíře, ale že bude také skutečně praktikován bez ohledu, týká-li se to Živnostenské banky nebo kampeličky v Mokrotřasích, že tu nebude žádný ohled na osobu, ale že budeme míti na mysli prospěch a zájem našeho peněžnictví, se kterým je nevyhnutelně spojen prospěch naší republiky. (Výborně!— Potlesk.)