Místopředseda Trčka (zvoní): Další slovo má pan sen. J o k 1.

Sen. Jokl (německy): Dámy a pánové! Senát mohl by dnes v této věci slaviti jakési jubileum, sice jen malé, ale přece jubileum; je tomu totiž skoro na den 5 roků, co zde usneseno bylo prodloužení presenční doby služební ze 14 na 18 měsíců. A kdo sobě uvědomí zkušenosti, které jsme v posledních týdnech učinili s předloženou osnovou zákona, přisvědčí, jestliže konstatujeme, že není žádnou nadsázkou, pravíme-li, že by bez rozbití občanského bloku k tomuto pokroku nebylo došlo. A působí zcela zvláštním způsobem, když pánové, kteří před pěti lety neměli síly odporovati požadavkům generálního štábu po prodloužení vojenské doby služební a kteří se usnesli na prodloužení vojenské doby služební, nyní nalézají vlas v polévce na předložené osnově, a to zvýšení presenčního stavu o 5000 mužů. Chtěl bych konstatovati, že, chceme-li dáti počtářský příklad, věc přece jen má se tak, že se uspoří 280.000 měsíců, oproti kterým je zatížení 70.000 měsíců. (Sen. dr Hilgenreiner (německy): Ale více vojska!) Ale je to úleva! (Sen. dr Hilgenreiner (německy): A lacinější to také není!) Prokáži, že to musí býti lacinější a postaráme se o to, aby to bylo lacinější.

Kvitujeme tudíž plným právem tuto předlohu jako úspěch našeho boje o odzbrojení, konstatujeme však také, že tuto předlohu považujeme jen za splátku, za etapu k dalšímu zmenšení militarismu v našem státě. Československo nejde ještě daleko v čele, pokud jde o otázku krátké vojenské doby služební, a jakákoli fráze a jakýkoli poukaz na skok do temna zkrácením vojenské doby služební není naprosto na místě.

Již důvodová zpráva k předložené osnově zákona zabývá se vojenskou dobou služební v sousedních státech. Chtěl bych to doplniti jen v tom, že 12 ti měsíční doba služební zavedena je ve Španělsku, Argentině, Chile, Estonsku a Finsku a že jen u některých finských druhů zbraní je 15 ti měsíční doba služební. V Belgii se podle druhu zbraní slouží 8-14 měsíců, v Nizozemsku 5 1/2, 9 a 12 měsíců, jen u námořnictva 15 měsíců. V Norvéžsku činí služební doba 6 měsíců, v Dánsku byla nedávno na naléhání sociálních demokratů snížena na 4 měsíce; v Portugalsku činí služební doba 15 až 30 týdnů, ve Švédsku 140 dnů u pěchoty, vozatajstva a intendance, tedy pro převážnou většinu všech nováčků, 200 dnů u jízdy, dělostřelectva a letectva a konečně 260 dnů pro důstojnické aspiranty.

První řečník, kolega N e d v ě d, poukázal na návrh, který podala jeho strana, totiž na

zavedení šestiměsíční presenční služby. Nepotřebuji teprve podškrtávati, že to zcela jistě je také naším požadavkem. Páni vědí však zcela dobře, že pro tyto otázky jsou mocenské poměry ve státě rozhodujícími, Ale pánové mohou nám v našem boji o další zkrácení vojenské doby služební pomoci, budou-li pečovati o to, aby se tam, kde mají moc v rukou, totiž v sovětském Rusku, pokračovalo v restrikci ozbrojení a ve zmenšení militarismu. (Výkřiky (německy): Velmi dobře!) Dnes má se věc tak, že přílišné zbrojení v sovětském Rusku právě tak stejnou měrou jako válečný pokřik Hitlerův v Německu jsou vodou na mlýn ozbrojovacího průmyslu a militaristů.

Bezprostřední řečník přede mnou, kolega B e r g m a n. mluvil mnoho o bezpečnosti státu, která vyžaduje dlouhé doby služební a zbrojení. Bylo by dobře, kdyby pan kolega B e r g m a n - nevím, zdali sám prodělal s sebou válku a čerpal z ní zkušenosti - když již o těchto věcech mluví, studoval alespoň příslušnou odbornou literaturu. Neboť' pak došel by k tomu, že všichni vojenští odborníci zamítají dlouhou dobu služební a nepovažují ji za nutnou. Před několika lety vyšla kniha německého vojenského spisovatele Hans Herzfelda »Die deutsche Rustungspolitik« i dovolte mi, abych kolegovi B e r g m a n o v i několika citáty dokázal, že jeho názory jsou chybné. Herzfeld píše výslovně: »Věta, že Pánbůh bojuje s nejsilnějšími bataliony, neplatí bezpodmínečně a Italský generál Capello, reformátor italské vojenské organizace, píše, že válku neutron. čili vojáci z povolání, že k výchově mužstva a důstojníků pro válku není potřebí delšího pobytu v kasárnách. Když svého času v generálním štábu bylo ještě trochu úcty před zákonem a před vůlí zastupitelstva lidu, přikročilo se jak známo ke studiu zavedení mi. miličního systému v našem státě. Předložena byla o tom také zpráva a v prvém studijním díle praví se výslovně: »Světová válka prokázala, že nelze udržeti stálé vojsko. Tak zvané stálé vojsko všech válčících států přestalo skoro existovati po prvých měsících.: Na témže stanovisku stojí známý pruský generál Bernhard. Ve zprávě, kterou někdejší ministr národní obrany Husák předložil o provedení miličního systému a doručil nám v branném výboru, nacházela se tato správná věta: »Světová válka vedla ke zkušenosti,že lidé po krátkém výcviku v kasárnách byli dobrými vojáky a že nedostatek taktiky na cvičišti, která vojáka jen mechanizuje, nikterak neublížil kvalitě rychle vycvičeného vojska.« Ale rozhodující a nejdůležitější pro nás, a co dnes platí více nežli jindy, je, co svého času bylo konstatováno v důvodové zprávě k brannému zákonu z roku 1920. Ve zprávě k brannému zákonu z roku 1920 zpravodajem byl nynější ministerský předseda U d r ž a l - praví se výslovně: »Více převahou ducha nežli surovým násilím fysických zbraní vítězili naši předkové podle Palackého.« Jako zpravodaj řekl pan U d r ž a l roku 1920: »Víme také, že nás naše strategická poloha donutí, abychom nejtěžší problémy obrany státu předali spíše ministru věcí zahraničních nežli ministru války, aby je řešil.« Tyto zkušenosti, které dnes ještě právem platí, vyvracejí pádně to, co zde přednesl pan kolega B e r g m a n. Prohlásil jsem již opětovně, že nejlepším zabezpečením pro všechny státy je mezinárodní odzbrojení.

Osnova zákona, kterou máme dnes před sebou, obsahuje ještě řadu dalších zlepšení. Především zkušenost, že se podařilo připojiti k §u 2 odstavec, že dřívější odvedenci mají sloužiti jen 14 měsíců, jestliže nenarukovali bez vlastní viny, což znamená, že 14.000 rekrutů bude účastno výhody 14 ti měsíční služební doby. Částečnou reformu přináší také paragraf o zařádění t. zv. opozdilců do náhradní zálohy. Zde chtěl bych položiti důraz na to, že při zařaďování do náhradní zálohy v prvé řade bylo by bráti zřetel na živitele rodiny. Také ustanovení o trestech zmeškání znamená oproti dřívějšímu stavu rozhodný pokrok. Dříve o takovýchto případech opožděného narukování, i když šlo jen o jednu hodinu, rozhodoval divisní soud. Mám před sebou následující křiklavý případ: dne 8. července 1931 rukovali záložníci ke 4. jezdeckému pluku do Klatov. Pro opožděné narukování o 2 hodiny bylo 30 záložníků dodáno divisnímu soudu v Plzni a potrestáni peněžitou pokutou po 50 Kč. Při tomto opožděném dostavení šlo přece jen o maličkost, poněvadž víme, že při narukování nehraje opoždění o 1, 2, 3 nebo 4 hodiny vůbec žádnou úlohu.

Zpravodaj o předloze, kolega Ant. N o v á k, poukázal již na resoluci o vyživovacích příspěvcích. Chtěl bych konstatovati,že zde máme typický příklad toho, jak byrokracie při provádění tento zákon změnila v opak toho, co bylo vůlí zákonodárcovou. Zákon o vyživovacích příspěvcích č. 120 z roku 1921 je dosti jasný a zřetelný. Tehdy, když jsme tento zákon dělali, kladli jsme na to důraz, a to na základě zkušeností, jež jsme učinili ve světové válce, abychom ustanovení utvářili tak, aby nebyl možný falešný výklad. A přece tu dnes je. Rozhodující § 4 zákona zní: »Nárok na vyživovací příspěvek přísluší členům rodiny k vojenské službě povolaného jen tehdy, byli-li v době, kdy povolaný nastoupil službu vojenskou, nemajetní a k výdělku nezpůsobilí, a byla-li výživa jejich podstatně závislá na pracovním příjmu povolaného a povoláním tím je ohrožena.« To je, domnívám se, pro každý byrokraticky nezmrzačený rozum jasné a zřetelné. Ale co se stalo? Roku 1925 vydala zemská vyživovací komise v Brně výnos okresním vyživovacím komisím na Moravě, ve kterém konstatovala, že příslušník povolaného, který uplatňuje nárok na vyživovací příspěvek, jen tehdy má býti považován za neschopného k výdělku, když jeho výdělečná neschopnost při lékařském vyšetření činí alespoň 75 % To je zcela libovolná definice a výklad. Tak také rozhodl nejvyšší správní soud, a to nálezem ze dne 2. února 1929 č. 1967. Tento nález rozeslal také zemský úřad v Brně výnosem ze dne 25. září 1931 okresním vyživovacím komisím. V tomto nálezu nejvyššího správního soudu, resp. ve výnosu k tomuto nálezu se praví: »Výdělečnou neschopností podle výkladu § 4 zákona č. 120/1921 rozuměti dlužno nejen tělesnou nezpůsobilost k výdělku., nýbrž dlužno v konkrétním případě uvážiti také jiné okolnosti, obzvláště povinnost péče o nedospělé dítky. Zemská vyživovací komise vybízí tudíž okresní vyživovací komise, aby budoucně při posuzování neschopnosti k výdělku přihlížely k tomuto rozhodnutí a řídily se podle něho.« To byla náprava falešné praxe vyživovacích komisí nejvyšším správním soudem.

Tato náprava však neplatila dlouho. Dne 18. prosince 1931 vydalo ministerstvo vnitra zemským vyživovacím komisím výnos, a to č. 76.624/1931; zajímavý jest již úvod, který do jisté míry podává odůvodnění výnosu. Praví se tam: »Povolený úvěr ministerstva vnitra, kap. 6 vyživovací příspěvky, státního rozpočtu byl značně překročen. Jako důvod zvýšené potřeby označuje zemský úřad nynější hospodářskou krizi a nezaměstnanost.« Zvýšení potřeby zde jest, ale proč? Poněvadž r. 1931 bylo povoláno mnohem více vojínů ke cvičení ve zbrani, než tomu bylo v dřívějších letech. Nyní psalo ministerstvo vnitra: »Ministerstvo vnitra žádá zemské vyživovací komise, aby energicky dbaly toho, by vyživovací příspěvky byly přiznány jen tehdy, jsou-li tu zákonité podmínky, obzvláště podmínka, že výživa osob, které uplatňují nárok na vyživovací příspěvek, závisela hlavně od pracovního příjmu povolaného. Tato odvislost musí zde býti v době, kdy povolaný nastupuje vojenskou službu.« Nyní přichází to nejdivnější: »Nelze tudíž obzvláště přiznati vyživovací příspěvek tehdy, byl-li povolaný před nastoupením vojenské služby bez práce, anebo bral-li podporu následkem nezaměstnanosti.« Ministerstvo vnitra nechává jednoduše příslušníky povolaného hynouti hladem, nedává jim nejmenší podpory. Povolaný nedostane žádnou podporu v nezaměstnanosti, poněvadž nastupuje k vojenskému cvičení, jeho příslušníci nedostanou žádné vyživovací lístky, poněvadž povolaný není více považován za nezaměstnaného, a ministr vnitra prohlásí, že vyživovací příspěvek příslušníci také neobdrží. Nyní dále: »Další podmínkou pro nárok na vyživovací příspěvek je neschopnost k výdělku u osob, které naň činí nárok. Při tom se poukazuje na bod 2 oběžníku ze dne 9. května 1925 a 32.018.« Úředníci ministerstva vnitra ani nevědí, že tento oběžník byl nálezem správního soudu zrušen. Jsou to nepopiratelně příkrá porušení platných zákonů.

Jestliže vám ještě sdělím, že je tu další výnos z r. 1932, podle kterého nemanželské děti povolaného vojína, které se narodí po narukování jejich otce, nemají nároku, resp. jejich příslušníci rovněž nikoli, pak je tím s dostatek poznamenáno skandální provádění zákona o vyživovacích příspěvcích. Čtrnáctiměsíční doba služební musí přinésti jak všeobecné národohospodářské úlevy, tak také úspory ve vojenském rozpočtu. Že nastanou národohospodářské úlevy, přiznalo opakem k tvrzení pana kolegy B e r g m a n a ministerstvo národní obrany samo. Zaslalo nám studijní dílo, týkající se otázky déle sloužících poddůstojníků v československé armádě, při čemž, jen mimochodem řečeno, o 13.800 déle sloužících poddůstojníků nebylo ještě řeči, nýbrž nejvýše jen o 12.000 déle sloužících poddůstojníků; a také to jest ještě počítáno příliš mnoho, jak potvrdí každý, kdo má jen trochu pojem o vojenské výchově. V úvodě k tomuto studijnímu dílu se přiznává, že zkrácení doby vojenské služby znamená národohospodářskou úlevu. Vedu úmyslně takové svědky, abych pádně vyvrátil všechny protidůkazy, které se dnes uvádějí. V úvodě k tomuto dílu se praví: »Při řešení národohospodářských otázek setkáváme se ve většině států, které se zúčastnily světové války, se snahou po úsporách ve státních výdajích pro armádu. U nás přichází obzvláště v úvahu nepřímý způsob. Tím je míněno zejména zmenšení vojenských břemen zkrácením presenční služby a návrat občanů do jejich civilního povolání v době co nejkratší. Význam opatření, navrátiti brance, úředníku, zemědělské a jinaké dělníky o několik měsíců dříve jejich občanskému povolání, je povahy nejen ryze osobní, nýbrž po národohospodářské stránce beze vší pochybnosti povahy také celostátní.«

Bylo by mnohem příznivější, kdyby se zástupcově lidu nepropůjčovali za mluvčí generálního štábu, který jak známo jako zástupce válečného řemesla má trochu jiné úmysly nežli my.

V prvém studijním díle o zavedení 14 ti měsíční doby služební, jež pan ministr národní obrany dr V i š k o v s k ý předložil členům branného výboru, praví se výslovně doslova: »že jen v přechodné době při zavedení 14ti měsíční doby služební nastanou déle sloužícími zvýšené výdaje.«

Konečně bych panu kolegovi B e r g m an o v i, který mluví z úzkoprsých stranickopolitických důvodů, doporučil, aby vzal do rukou státní rozpočet na r. 1925, a to kap. národní obrany. Bylo to roku, kdy ponejprv nastalo zkrácení vojenské doby služební z 24 na 18 měsíců. Tehdy bylo podle rozpočtu ušetřeno 127 mil. Kč, ačkoli již zde rovněž bylo zaznamenati řadu zvýšených výdajů. U § 4, paušál, uspořeno bylo 7 mil. Kč. Zde se praví: »Zmenšená potřeba jest odůvodněna snížením stavu aktivního mužstva.« Na jiném místě se praví: »Uspořeno bylo při stravování a naturáliích 40 mil. Kč. Menší potřeba nastává zmenšením početního stavu aktivního mužstva« atd. Při mimořádných výdajích zase čteme: »Menší potřely vznikla snížením stavu aktivního mužstva.« U výzbroje se zase praví: »Zmenšené úhrnné potřeby docíleno bylo snížením aktivního stavu a zavedením 18ti měsíční služební doby.« Anebo: »U cvičení bylo uspořeno l milionů.« Takovýchto příkladů mohl bych vám uvésti ještě celou řadu a nejsou to žádná libovolná zjištění, nýbrž opírají se o dokumenty vojenských úřadů samotných.

Vítáme zkrácení vojenské doby služební z 18 na 14 měsíců, považujeme, jak již zmíněno, také to jen za přechodné stadium a nedopřejeme si klidu, abychom prosadili další zkrácení vojenské doby služební. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr H i l g e n r e i n e r.

Sen. dr Hilgenreiner (německy): Senátoři a senátorky! Dříve nežli vytknu stanovisko naší strany, musím protestovati proti způsobu, jakým zde v této sněmovně referoval zpravodaj v písemné zprávě výborové o této předloze. Pan zpravodaj právě vyšel, doufejme, že mé vývody vezme na vědomí. K tištěné zprávě výborové připojeny jsou dvě přílohy, prvá o nákladech na válečné invalidy, druhá o délce vojenské služby v různých státech evropských. Úlohu uvésti délku vojenské služby v různých státech Evropy provedl také pan zpravodaj skutečně u Francie, Polska, Itálie, Juhoslávie a Rumunska. Pak přicházejí Německo, Maďarsko, Rakousko a Sovětská Unie. Ale zde údaje o délce služební doby úplně přestávají. O tom toho také bylo málo říci, snad že Německo a Rakousko bylo nuceno držeti své žoldnéřské vojíny 12 roků ve zbraních. Místo toho začínají zde údaje o vojenských rozpočtech v Německu, Rakousku a Sovětské Unii. Jaké jsou poměry v Sovětské Unii v té příčině, pan zpravodaj neví, vyslovuje se také osobně: Nevím toho! O Německu uvádí zpravodaj výdaje z r. 1931, rovněž o Rakousku, a konstatuje při tom, že jen sociální demokraté v Rakousku naléhali na snížení rozpočtu, samé to věci, které do oficielní zprávy nepatří. Pan zpravodaj však nevyvozuje žádných důsledků z těchto rozpočtových cifer, jinak byl by musel říci, že Německo má čtyřikrát více obyvatelů nežli Československo a přece vydává na vojáky jen 22krát tolik jako Československo, že Rakousko má polovinu obyvatelů a přes to ve srovnání s Československem jen pětina výdajů. Nikoli, tohoto důsledku nevyvozuje, nýbrž obviňuje Německo, že údaje jeho rozpočtu o vojsku nejsou správné a že Německo potají má celé množství vojenských břemen, která tam nejsou vykázána. Říká na příklad, že celá řada vojenských výdajů není vyznačena v kap. »vojsko«, nýbrž že na příklad výdaje na letectví se objevují u ministerstva dopravy. Velevážení! Německo nesmí míti vojenské letectví. Má snad místo toho civilní letectví? Nikoli! Německo činí to, co činí všechny státy, subvencuje letecké linky soukromých společností. To činí všechny státy, poněvadž letectví dnes ještě není aktivní a bez subvencí nemůže existovati, pokud vím, na žádné říšskoněmecké lince. Zde se však pro domov i cizinu jaksi vysvětluje: »Podívejte se, Němci porušují mírovou smlouvu!« Dále praví zpráva: »Německo je živě interesováno na výrobě válečných zbraní a válečných plynů a sleduje tudíž takovéto vynálezy v celém světě.« Zase poznámka, jakoby Německo pod rukou dále zbrojilo. Konečně: »Německo muselo svůj válečný průmysl zredukovati, resp. od něho upustiti, ale přeneslo svůj válečný průmysl do ciziny, do Holandska, Švédska a pod.. množství říšskoněmeckých důstojníků ve výslužbě je tam zaměstnáno.« Tu se zase naznačuje, že Německo v cizině zbrojí svými továrnami na zbraně. Co může Německo činiti proti tomu, když Krupp a jiní sutá závody přeložili do Švédska a jinam, nyní ve Švédsku vystupují jako továrníci na zbraně, tak jako zde v Československu jsou zbrojovky, které světu dodávají zbraně. Je to Německo, je to německý stát? Jak to ale stojí ve zprávě, vypadá to tak, jakoby Německo jako stát zbrojilo na celém světě daleko přes rámec svého rozpočtově vykázaného vojska. To je veřejné otravování, jež provádí nejen pan zpravodaj, nýbrž také vládní listy, a které jen příliš snadno dovede ve Francii ještě více zvýšiti strach před vyzbrojeným Německem, tento strach, který nepopřává Německu a Francii, aby se sešly. A přece jsou mír a bezpečnost také Československa zabezpečeny jen tehdy, jestliže mezi Německem a Francií panuje mír, jakož vůbec od toho závisí mír světa.

Proto bylo by v tomto státě vlasteneckou povinností nerozeštvati Německo a Francii, nýbrž naopak svésti je dohromady. Není úkolem branného výboru referovati tímto způsobem a mám za to, že také členové branného výboru nejsou s tím srozuměni. Pochybuji, zdali pan předseda branného výboru, který je zde podepsán, pan K l o f á č. předseda strany, ke které patří náš ministr věcí zahraničních, který v Ženevě funguje jako generální zpravodaj pro odzbrojení, tuto část zprávy četl a aproboval. Mám za to, že musím s tohoto místa proti tomu protestovati. A divím se vůbec, že takovouto zprávu podal český sociální demokrat, poněvadž bychom přece od sociálních demokratů měli předpokládati, že pro ideu míru a smíření národů mají větší zájem.

Nyní krátkou charakteristiku našeho stanoviska k této předloze. Vracíme se tím k původnímu brannému zákonu se 14ti měsíční služební povinností, odstraňujeme výjimku, kterou prý bylo nutno učiniti na krátký čas následkem naléhavých poměru. Když jsme byli ještě ve většině, bylo nám řečeno, že snad během dvou let bude možno se vrátiti k 14 měsícům. Tento slib nebyl splněn. Ti, kdož jsou ve většině, byli šťastnější, mají to alespoň černé na bílém. Zdali vám splněn bude slib v r. 1933, nepovažuji dnes ještě za jisté. Ale v nynějším okamžiku nenastává nám v prvé řadě otázka, zdali tito lidé slouží kratší dobu. To je nyní podřadnější. Neboť kratší služební doba může počet nezaměstnaných ještě zvětšiti, poněvadž tito lidé vyjdou právě v čase, kdy nezaměstnanost je veliká. (Sen. Jokl (německy): Ti lidé nechtějí sloužiti, i kdy vědí, že budou bez práce!) Možná, ale státní podpory pro nezaměstnané porostou, poněvadž se tito lidé uvolní právě v době, kdy je nejméně práce. Rozhodující otázkou je nyní: odzbrojuje se tímto způsobem skutečně; uspoří se tímto způsobem také skutečně něco? Na obě otázky nutno odpověděti záporně. (Různé výkřiky.) Tu mně toho můžete napočítati co chcete, skutečností jest, že se odvede o 5000 mužů více, a to nenazývám odzbrojením. (Různé výkřiky.) Ve skutečnosti se vycvičí více lidí na vojáky, to není odzbrojení, nýbrž zvýšené zbrojení! Co se týče úspor, tu pan kolega, který se zde zasazoval o předlohu, mluvil o úsporách tak opatrně, že nabývám přesvědčení, že tomu sám nevěří, alespoň ne pro nejbližší léta. Podané již předlohy o zvýšení požitků zejména u gážistů ukazují k tomu, že šéf generálního štábu a ministr národní obranu pevně trvají na tom, co prvý řekl před veřejností: Ani halíř nesmí býti škrtnut z vojenského rozpočtu. (Sen. Jokl (německy): To jsou otázky moci!) Vojsko v Rakousku bylo nejmocnější a je ve státě také dnes ještě nejmocnější. Slyšíme-li takové řeči od nejsilnější strany, jako právě nyní, pak musíme dojíti k přesvědčení, že vojsko sedí právě tak pevně jako ve starém Rakousku. Bylo by tedy zajímalo, kdybyste byli uspořili několik set milionů u vojska. Pak by nynější koalice, ze které se vyvinula neryzejší berní koalice, byla něco vykonala, kdežto nyní musí ukládati vždy nové daně. (Sen. Stark (německy): Byl byste ve starém Rakousku vystoupil tak energicky proti vojsku?) Ve starém Rakousku neměl jsem co říci, nyní, kdy mohu něco říci, beru vás za slovo, kterýž jste se vždy tolik zasazoval o odzbrojení a dnes hlasujete pro zvýšené ozbrojení. Teší mne, že také vy musíte povolovati vojenská břemena, vy, kteří jste nás dříve proto tolik kaceřovali. Naše stanovisko je toto: hlasujeme pro zákon o zkrácení služební doby. Navrhujeme však, aby škrtnut byl § 3, podle něhož se má zase odváděti a vycvičiti u vojska o 5000 lidí více. Tento návrh ovšem padne, budeme však přes to hlasovati pro zákon. Resoluce přijaté branným výborem jsou vesměs rozumné, následkem toho budeme hlasovati pro ně.

Ostatně nechtěl bych opomenouti příležitosti, aniž bych připomenul, že Československo, národ Komenského a Chelčického, má pro mír na světě velikou povinnost, právě z příslušnosti oněch mužů, kteří hájili myšlenku míru již dříve před jinými. Československo dosud na konferenci v Ženevě, jak kolega M e d i n g e r posledně v zahraničním výboru prokázal, dalo si ujíti mnohou příležitost, prokázati odzbrojení positivní služby. Učinilo se tam bohužel na každý krok vasalem Francie, nejhoršího vojenského státu dnešní doby. Přáli bychom si, aby náš ministr věcí zahraničních B e n e š, který v Ženevě zastává čestný a odpovědný úřad generálního zpravodaje, uplatnil svůj vliv v tom směru, aby skutečně byl ke cti svému národu, jenž prý podle svého celého duševního založení je zapřisáhlým zastáncem míru. Nynější okamžiky odzbrojovací konference mají význam pro světové dějiny. Nesjednotí-li se tam nyní, bude dílo odzbrojení na dlouhou dobu odsunuto nebo rozbito. Proto jest úlohou všech dobře smýšlejících, kterým záleží na míru, podporovati myšlenku odzbrojeni. Toho si přejí nesčetné miliony lidí, mužové a ženy, jakož přece konference byla zaplavena písemnými žádostmi žen. Heslo »Nikdy více válku!« musí ve všech národech nalézati stále více půdy., a jestliže již my staří se toho více nedožijeme, pak nechť' alespoň příští generace se dožije toho, aby svět byl zabezpečen před vražděním, jakého jsme se tak hrozným způsobem dožili před krátkou dobou, a aby jako první slovo mezinárodního práva stálo psáno: Mír!« (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řeč. víkem je pan sen. inž. W i n t e r. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. inž. Winter: Slavný senáte! K vývodům pana kol. H i l g e n r e i n e r a chtěl bych poznamenati, že s povděkem kvituji jeho vzpomínku na Komenského a Chelčického. Národ Komenského a Chelčického má jistě velké závazky vůči otázce mírové a myslím, že také politika čsl. státu, vedená presidentem M a s a r y k e m a ministrem zahraničním B e n e š e m, až dosud v rámci učení a idejí Komenského a Chelčického také se pohybovala. Ovšem, kdybychom žili ve vzduchoprázdném prostoru, kdybychom žili na světě sami, mohli bychom provozovati politiku čistě Chelčického. Avšak nejsme na světě sami. Naopak jsme v příliš těsném sousedství se státy, které nejsou spokojeny s daným stavem, jenž se stal základnou státní samostatnosti čsl. národa. To ovšem má za následek, že čsl. stát nemůže provozovati čistě jen politiku Komenského a Chelčického, nýbrž že československý národ musí provozovati politiku M a s a r y k o v u, který učil nenapadati, ale brániti se násilí také násilím. V dalších svých vývodech se k této věci ještě obrátím.

Pokud jde o polemiku p. kol. H i l g e n r e i n e r a s kol. Ant. Novákem jakožto zpravodajem, chtěl bych poukázati, že není možno všechno bráti doslova tak, jak se to jeví v proklamacích, v řečich ministrů, jak se to jeví po př. ve státním rozpočtu, nýbrž je nutno také se podívati na to, co se opravdu kolem nás děje. Také bych chtěl připomenouti, že velmi často čteme, že v Německu tam nebo onde bylo objeveno tajné skladiště zbraní a nejsme to my, příslušníci Československé republiky, nýbrž jsou to právě příslušníci republiky Německé, kteří sami tato skladiště objevují, sami o tom referují a vytýkají to oficiální politice německé. Mimo to také volby, které právě v Německu byly provedeny, jak presidenta, tak také:30 zemského sněmu, nejsou nikterak důkazem, že by stav myslí v Německu byl takový, abychom byli na 100 přesvědčeni, že německý národ také hodlá a je ochoten jakožto kompaktní celek zachovávati politiku mírovou, politiku, jejímž podkladem jejímž podkladem je smlouva versailleská a pro nás smlouva st. germainská jakožto právní základny našeho československého státu.

Ostatně nebylo by to v historii po prvé, že Německo po míru, který mu diktoval odzbrojení, sice neoficiálně, ale přes to velmi intensivně zbrojilo tajně a v daném okamžiku mohlo ihned postaviti do pole armádu velmi úctyhodnou. Připomněl bych, co se stalo po míru v Tylži, kde Napoleon diktoval Německu odzbrojení. Pruský státník Herr von Stein dovedl velmi dobře organizovati Německu armádu ve formě tělocvičných a sportovních spolků, takže v okamžiku, kdy Napoleon v Rusku byl poražen, Prusko mohlo okamžitě postavíti statisícovou armádu proti Francii. Tedy po této stránce myslím, že vývody kol. N o v á k a jakožto zpravodaje nikterak nekřivdily Německu - ne německému národu; konstatuji a chtěl bych podtrhnouti, že nejsem vůči německému národu zaujat - ale nekřivdily tomu stavu myslí, který dnes v Německu je.

Chtěl bych k referátu kol. Ant. N o v á k a poznamenati jen toto: Mohli bychom v dnešní debatě jako motta použíti slov Vrchlického: »Vždy starý Attila a Tamerlan se ozve, pod tvojí kulturou pozlátkem zářící.«

Po hrůzách světové války, jejichž následky skoro všichni ještě cítíme na vlastním těle a jejichž živí svědkové - váleční invalidi - jako memento chodí mezi námi, bylo by možno domnívati se, že alespoň tato generace bude jako samozřejmost dodržovati stanovy Společnosti národů. A co vidíme? Sami členové Společnosti, dokonce i její rady, chápou se zbraní, jakmile se domnívají, že je vhodná doba, aby si nějaký sobecký prospěch, žádným právem neodůvodněný, vynutili na slabším sousedovi, třebas také členu rady, jen proto, že jsou silnění a lépe ozbrojení nežli napadený soused.

Co učinilo Japonsko v Mandžursku a Šanghaji, je tak křiklavým porušením úmluvy o Společnosti národů, že bylo by povinností Společnosti, aby proti Japonsku ihned použila ustanovení článku 11. úmluvy. Že tak Společnost neučinila, je důkazem její bezmocnosti a snižuje velmi podstatní: její prestiž v očích těch, kteří se domnívají, že Společnost může býti a bude dobrým nástrojem pro udržení míru.

My, zklamaní stoupenci Společnosti národů a přátelé míru, musíme tedy mimo rámec Společnosti hledati cesty k zajištění míru. Socialistická internacionála se domnívá, že nejjistějším prostředkem pro zabezpečení míru je příprava míru. Staré heslo připisované Epaminondovi: »Si vis pacein, para bellum«, které tvořilo základ »ozbrojeného míru«, vedlo až dosud vždycky jenom k válce. Stát, který věděl, že je lépe vyzbrojen nežli soused, měl vždy dosti odvahy pustiti se do války. Příklad Japonska nám to jasně ukazuje.

Proto chceme-li opravdu mír, musíme mír připravovati. Úmluva o Společnosti národů ve čl. 8. uznává, že udržení míru vyžaduje omezeni státního zbrojení na minimum, jež stačí k bezpečnosti státu a k vynucení mezinárodních závazků společným postupem. Proto socialisté všech států domáhají se toho, aby zbrojení bylo omezeno, a budou všemi silami podporovati každý pokus o realizaci omezení. Bohužel, však musíme konstatovati, že po každé odzbrojovací konferenci vždy následovalo jenom intensivnější zbrojení. Obáváme se, aby nynější konference v Ženevě neměla podobného výsledku. Sociálně-demokratická mládež v Plzni zahájila čilou akci pro snížení doby presenční služby vojenské ve smyslu ústavy. Jest její zásluhou, že dnes projednáváme alespoň návrh zákona na snížení služební doby na 14 měsíců.

Lituji, že požadavek ten stane se skutkem proti vůli generálního štábu. Ale jakáž pomoc! Páni z generálního štábu snad podle svojí povinnosti vidí jenom řemeslnou stránku vojenské služby, my civilisté vidíme v ní i stránku ideovou. Pro ně je vojenství povoláním, které - jako asi každý odborník - chtějí povýšiti na nejdůležitější obor; pro nás občany jest jenom zlem, zatím ještě nutným, ale zlem, které se budeme snažiti vymýtiti docela.

Páni z generálního štábu poukazují na to, že dnes je vojenství výcvikem technickým, poněvadž také vojenské prostředky jsou technické, a že je potřebí pro obsluha vojenských strojů mužstvo náležitě vycvičiti. Na ten výcvik prý 14 měsíců nestačí. Proti tomu chci poukázati na to, že Francie, která je nám vzorem, zavedla již 12 měsíční službu vojenskou. Namítne se mi, že technický výcvik závisí na inteligenci vojákově. Dovoluji si však tvrditi, že český voják inteligencí nezůstává za vojákem francouzským. Máme-li dnes ještě méně pokročilý východ republiky, má i Francie méně pokročilá území, která si s naším východem příliš nezadají.

Ostatně i jako technik jsem toho názoru, že ve válce nerozhoduje jenom technika; nýbrž také idea. Viděli jsme právě nyní, že špatně ozbrojení a špatně vycvičení Číňané u Šanghaje se drželi velmi dobře proti výborně ozbrojeným a vycvičeným Japoncům. Myslím, že jenom proto, že byli vedeni ideou, že bojují proti násilným vetřelcům. Stejně mohu poukázati na bitvu u Marathónu, kde devět tisíc vojensky necvičených athénských kupčíků na hlavu porazilo sto tisíc odborně vycvičených vojáků perských, kteří přišli do Řecka zničit Athény.

Ostatně nač chodit pro příklad do ciziny Vždyť máme v českých dějinách příkladů dost, že český člověk, prostý sedlák vojensky naprosto necvičený odrazil mnohanásobnou přesilu výborně ozbrojených a vycvičených žoldáků. U Sudoměře čtyři sta bratří a sester pouhými tepy odrazilo útok pěti tisíc výborně ozbrojených »železných pánů«. Ovšem ti bojovníci za svobodu slova božího vyžádali si napřed dobrozdání university: »Sluší-li mocí brannou válčiti pro svobodu slova božího Nezapověděl-li toho Kristus, přikázav sv. Petrovi schovati meč do pochvy« To by mohlo býti poučením právě pro pana kol. Hilgenreinera jakožto žáka a vyznavače Kristova. A co odpověděla universita pražská? »Kdyby nepřítel ukrutný vyhladit i chtěl věrné křesťany hrubým násilím, a nebylo-li by ovšem prostředku jiného, jímž by mohli přichráněni a zachováni býti, tehdáž nejen že dovoluje se bojovati mečem pro obranu vyznavačů pravdy, ale že se i nařizuje.« V tomto duchu je také napsán list Pražanů republice Benátske ze dne 10. července 1420, jímž Pražané píší o hrozbách Zikmundových: »Oni z milosti boží nestrachují se nikoli moci jeho, kteréžto pod štítem lásky k vlasti a k zákonu božímu odolati umět budou.« Tedy ten štít boží, ta láska k vlasti, to je to, nač právě my poukazujeme v rozporu s p. kol. H i I g e n r e i n e r e m.

Pod tím štítem hned na to 14. července 1420 Žižka na hoře Vítkově se 26 muži, 2 ženami a 1 pannou odrazil mnoho tisíců nepřátel, pod tímto štítem M a s a r y k vedl válku proti Habsburkům a dovedl ji k vítěznému konci.

Tento štít jest účinným ovšem jenom při obraně vlasti. A my máme přece armádu pro národní obranu, a nikoli pro výbojnou válku, můžeme tedy klidně přistoupiti ke zkrácení presenční služby zatím na 14 měsíců, v němž však nevidíme definitivum, nýbrž pouze přechod ke služební době 12 měsíční, jakou mají ve Francii.

Je viděti, že francouzský generální štáb si vzal poučení z poslední války. R. 1914 byl tento štáb proti užití reserv ve frontě. Zatím co se statisíce reservistů povalovalo v kasárnách, postavil franc. generální štáb proti milionovým armádám německým, jež se valily do Francie, pouze slabé síly aktivního vojska, které ovšem nemohly zadržeti ohromný nápor německý. Teprve když obrana vlasti byla svěřena reservistům, byl nápor nepřátelský zadržen a síla útočníkova zlomena. Válku vyhrál, jak správně řekl p. kol. J o k I, necvičený voják francouzský a anglický, který teprve v poslední chvíli nebezpečí byl povolán, aby bránil vlast. Učení Jaurésovo bylo průběhem a výsledkem války skvěle potvrzeno.

S prací pro mír byli bychom mnohem dále, kdyby nebyla mařena těmi, kteří se domáhají revise mírových smluv. Je to zvláštní náhoda, že ti, kteří nejvíce mluví o nespravedlnosti mírových smluv, svými skutky se nijak nelegitimují jako mírumilovní beránci. Maďarští gentryci, kteří až do převratu, jenž pro ně byl nešťastným koncem

války, nemilosrdně utlačovali a odnárodňovali nemaďarské národnosti v Uhrách, od podpisu mírové smlouvy používají každé vhodné i nevhodné příležitosti, aby se domáhali restituce bývalého stavu, a ve jménu národní spravedlnosti reklamují pro sebe zase právo, aby směli opět utiskovati jinonárodní většinu obyvatelstva kolem středního Dunaje.

Horlivého příznivce našli v panu Mussolinim, který také ve jménu ochrany menšin vymáhá revisi mírových smluv. Budeme ochotni věřiti v poctivost jeho úsilí, jakmile on sám začne revidovati mírovou smlouvu st.-germainskou na Brenneru a v Krasu. Pokud však Itálie bez jakékoli nutnosti hospodářské jednotky území, čistě jenom z důvodů strategických drží kompaktní německé území jižně od Brenneru, a jihoslovanské území od Trbiže přes Postojnu ke Rjece, pokud v tomto cizojazyčném území provádí italizaci prostředky v dějinách posud neslýchanými, pokud tu z úřední moci proti vůli postižených z Wolfů a Vuků dělá Volpi, potud nemá práva žádati revisi mírových smluv ve jménu národnostní spravedlnosti! Mluví-li Italové o nové iredentě, potvrzujeme, že tu jest. Je to iredenta pod Brennerem a na Krasu, iredenta zbavená všech občanských a skoro i všech lidských práv, nikoli iredenta na Dunaji, kde Československá republika svoje maďarské příslušníky vlastně teprve osvobodila od feudálních pánů vlastního jejich národa.

Odpůrci zkrácení presenční služby vojenské poukazují také na výsledek voleb presidenta německé říše a zemských voleb v Německu. Tyto volby ukázaly opravdu, že v německém národě značně zesílily živly, které neuznávají mírových smluv a žádají, aby Německo je roztrhalo. Strana, která z těchto voleb vyšla jako nejsilnější strana německá, žádá, aby Německo bez ohledu na mírové smlouvy opět zavedlo všeobecnost brannou povinnost a zřídilo si velkou silnou armádu.

A jak odpověděla Francie na výzvy Mussoliniho po revisi mírových smluv a na vítězství Hittlerovo, ta Francie, která na jihu i na severu Alp jest označována za militaristickou a za nebezpečí míru, proti němuž sousedi musí se ozbrojiti? Přes velké řeči hlaholící od jihu a přes nepřátelská slova, ozývající se s pravého břehu Rýna, Francie volbami do sněmovny 1. května odpověděla gestem mírumilovným. Na vítězství německé strany, která žádá odvetnou válku Německa proti Francii, odpověděla Francie vítězstvím levice, která žádá přátelské soužití Francie s německým sousedem. Velkolepé vítězství socialistických radikálů a socialistů, k němuž našim francouzským soudruhům upřímně blahopřejeme, je také velkým vítězstvím myšlenky míru mezi národ;. (Bravo!)

Když jsme projednávali dodatek ke smlouvě s Brasilií, použili páni z komunistického klubu této příležitosti - jako ostatně celé řady jiných - aby nás bavili řečmi o přípravách k válce proti sovětskému Rusku. Oni těm svým řečem nevěřili nikdy, dnes však již jim nevěří a neberou je vážně ani jejich vlastní stoupenci. Oni jsou si toho plně vědomi, ale co mohou dělat! »Razkaz je razkaz!« Páni prominou, jestliže se tohoto tématu také já dnes dotknu. (Výkřiky sen. Kindla.) Očekával jsem, a jistě jsem nebyl sám, že z komunistické strany bulle se protestovati proti postupu Japonska v Mandžusku, který jistě vypadá velmi podezřele jako příprava k válce proti sovětskému Rusku na dálném východě. Ku podivu neslyšíme tentokrát o spiknutí imperialistických států proti Sovětům. Za to však čteme, že Spojené státy severoamerické pozorně sledují vývoj věcí na dálném východě, a vypadá to tak, jako by Moskva a Washington tentokráte neměly k sobě příliš daleko. Jsem dalek toho, abych sovětům jejich shodu s USA proti imperialistickým snahám japonských generálů měl za zlé - jednají tak, jak pokládají ze státních zájmů ruských za nutné. Jen bych prosil, aby exponenty sovětů u nás neměli jiné měřítko pro ČSR a jiné měřítko pro Rusko, nýbrž aby stejné potřeby státní měřili také stejným měřítkem. Branný výbor zcela správně poukazuje na soustavný vzrůst počtu vojenských invalidů poválečných. Číslice ty jsou velmi povážlivé a nutí k přemýšlení. Vojíni v presenční službě nejsou pouze vojáci, nýbrž jsou to i naši spoluobčané a naši synové. Tu máme nejenom právo, nýbrž i povinnost tázati se, jak se s nimi na vojně zachází, jak jsou stravováni, jak jsou ubytováni. Na stravu mnoho stížností nebývá. (Výkřiky komunistických senátorů.) Za to jest mnoho stížností do hrubého zacházení s vojáky a mnoho stížností do ubytování. Musím tu poukázati na to, že v Plzni v dělostřeleckých kasárnách jsou vojáci namačkáni tak, že pro jejich ubytování bylo použito i místností k tomuto účelu naprosto nevhodných, a že vojáci spějí ve dvou řadách nad sebou. (Výkřiky sen. Stejskalové.) Tu pak není divu, že v přeplněných místnostech s nedostatečným množstvím vzduchu vojáci získávají zárodky nemocí, které si z vojny odnesou do života (Výkřiky sen. Kindla.) a které z nich udělají poválečné invalidy.

Konečně upozorňuji na velký počet neštěstí vojenských letců v posledních dnech. Vysvětlení, kterých se o tom veřejnosti dostává, nejsou po mém soudu dostatečná. Opakují-li se takové nehody, které zpravidla mívají za následek smrt dvou mladých lidí, je viděti, že v našem letectví není něco v pořádku. Bud' jsou to technické závady v konstrukci motorů, nebo je to nevhodná pohonná látka, nebo je to špatná metoda vyučovací, nebo přílišná lehkomyslnost, v níž jsou letci vychováváni. Tu musíme žádati důrazně, aby příčiny byly důkladně vyšetřeny a odstraněny.

Poněvadž projednávaná předloha o zkrácení presenční služby vojenské znamená oproti dosavadnímu stavu podstatné zlepšení, bude naše strana pro předlohu hlasovati. (Potlesk.)