Přistoupíme k odst. 4 pořadu, jímž je:

2. Zpráva I. výboru branného, II výboru rozpočtováno o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 751) k vládnímu návrhu zákona o úpravě náležitostí vojenských osob z počtu mužstva v činné službě a některých jiných osob, jim co do náležitostí na roven postavených, jakož i o zaopatření déle sloužících. Tisk 765.

Zpravodaji jsou: za výbor branný sen. Š ť a s t n ý, za výbor rozpočtový sen. dr K a r a s.

Uděluji slovo panu zpravodaji za výbor branný sen. Š ť a s t n é m u.

Zpravodaj sen. Šťastný: Slavný senáte! Zkrácení presenční služby, které jsme dělali zákonem v minulém týdnu, bylo založeno na předpokladu rozmnožení déle sloužících poddůstojníků. Tento předpoklad zde byl, a pánům je známo, že jsme o tom několik roků hovořili při každé příležitosti, kdykoli bylo zavaděno o zkrácení presenční služby. Mám dojem, poněvadž to byl předpoklad, že jsme věc vlastně prohodili. My jsme vlastně dříve měli jednati o déle sloužících poddůstojnících a pak teprve o zkrácení presenční služby, poněvadž toto zajištění jedině umožňuje to, co jsme již provedli. Ale konečně věc sama není ještě hotova, má Svou lhůtu, dá se tedy dohoniti i toto. Vyjádření ministerstva národní obrany docela trefně praví, že správné či nesprávné vyřešení problému déle sloužících poddůstojníků může buď udržeti armádu na, výši vyspělosti, jak ji máme anebo ji může také podlomiti.

Chápeme všichni, že to tak asi je. Dnes týden jsme si položili otázku, zda armády potřebujeme. Na otázku til jsme si zatím odpověděli kladně. A hned na to jsme musili následovati s otázkou druhou: chceme-li ji také vybaviti, aby též jako armáda vypadala. Pochopitelně, jestliže jsme na první otázku si odpověděli kladně, musili jsme též odpověděti kladně na otázku druhou. Ono je na tom ještě víc. Jestliže armáda je skutečně takovým zdánlivě mrtvým zatížením státního rozpočtu a státního hospodářství, tož, armáda špatná je dvakrát takovým mrtvým zatížením. Buď je armáda špatná, pak lépe žádnou — načpak platiti na to nic, které by tu bylo — anebo je armáda dobrá, a pak jsou přece jenom užitečně uloženy ty hřivny, které si armáda jako oběť na národu vyžaduje.

Při zkrácení presenční služby - z 18 na 14 měsíců je rozhodný počet instruktorů. Je známo, že dnes již je rozvoj válečné techniky namnoze podstatně jiný, než býval v letech 1914 až 1918. Následkem toho lze také znamenati radikální změnu ve vývoji vojenské organisace. Nová vojenská válečná technika předpokládá novou organisaci, to se rozumí samo sebou. Jestliže dříve záleželo na tom, aby pěšák ovládal pouze svou pušku, dnes je tomu trochu jinak. Dnes musí pěšák ovládat vedle toho, že má svou pušku, také nejméně 2 kulomety, je cvičen s ručními granáty, jsou tu minomety a různé jiné a jiné technické pomůcky. A má-li býti voják vojákem, musí všechny tyto předměty řádně ovládati, poněvadž voják už není to houfné tělísko, které se někde v houfu ztratí, každý voják musí se dnes individuelně při moderní válečné technice uplatniti. (Sen. Kindl: Vilém by takto mluviti nedovedl!) Člověk nerad říká slovo » válečné^ ale není to v našich rukách... (Výkřiky sen. Kindla.) Až bude mluviti Vorošilov na sjezdu III. Internacionály, připomeňte mu, že tak nemluvil Vilém, jako mluvívá on buďte poctivě důslední, ale ne tak nepoctiví: na jedné straně vychvalovati do nebe největší tyranii a na druhé straně proti všemu mluviti, co je podloženo rozumem. Buďte aspoň poctiví, když již chcete dělat demagogii. Málo plátno, musím o věci mluviti konkrétně, jak jest, poněvadž bychom se styděli sami, kdybychom lhali. (Sen. Hlávka: Kam jste zaběhli?) Nikam, nikam, ani do Moskvy, ani do rudého militarismu, ani do rudého imperialismu.

Každý voják si musí osvojiti základní vojenskou průpravu. To je závažný požadavek na instruktory. Kratší služba presenční předpokládá proto více instruktorů, protože výcvik je dnes daleko intensivnější, než býval od jednotky k jednotce. Je to přece jenom 13 funkcí, kterých dnes vyžadujeme od instruktorů -- mohl bych je jmenovitě vypočítati, ale stačí, když povšechně zatím řeknu, že je jich v úhrnu 13 a když uvedu, že každá sama o sobě je vážná a důležitá. Je viděti, že se na instruktora nakládá trochu větší zatížení, takže záleží i na jeho inteligenci a průměrném vzdělání, nehledě k jiným předpokladům, aby ten instruktor při vší přísnosti, kterou vyžaduje výcvik, byl také člověkem, aby chápal, že má v rukou brance, kteří vyrostli v rodinách, že jsou to děti rodin, a že musí podle toho také s nimi zacházet. To vše se bude dnes na instruktorech chtíti. A konečně se tvrdí, že, má-li býti armáda řádně vycvičena, měl by připadat jeden instruktor pouze na 6 branců, poněvadž s nimi musí srůsti, musí býti jejich a oni musí býti jeho, pokud to jde. Jakmile jich má houf, nejde to pochopitelně tak. Máme-li armádu presenční - služby 70.000, předpokládalo by to podle rozpočtu, jejž jsem uvedl, že musíme míti instruktorů 13.500. Zatím vojenská správa nepožaduje více než 8000 instruktorů, tedy o 5500 méně, než má propočítáno, že jich potřebuje. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Já jsem řekl před chvíli kol. Kindlovi, že by bylo,dobře všimnouti si, jak o této věci jednají v Rusku, tam to není hříchem, (Sen. Mikulíček: Tam nehájí Petschky, Rothschildy a Bati!) O tom jsem mluvil dnes týden, mluvil jsem také o Larischovi a Zajíčkovi a těch milionech... (Sen. Kindl: On vám nedá subvence na České slovo, když budete takhle mluvit!) Já je nepotřebuji a také o nich nic nevím. Mám za to, že je odůvodněna poznámka, že člověk má mluviti jen o tom, o čem je přesvědčen, chce-li býti čestný. (Výborně!) Někomu na tom nezáleží, pleskne to, co mu přijde na jazyk, co se mu hodí. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Aby tato záležitost... (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Pan sen. Mikulíčěk nemá slovo.

Zpravodaj sen. Šťastný (pokračuje): Aby tato záležitost šla poněkud kupředu, o to se naše vojenská správa přičiňovala a usilovala už r. 1922. Tenkráte jsme to rotmistrům spravili tak, že jsme jim přidali měsíčně 30 až 40 Kč a poněvadž bylo vidět, že je to příliš málo (Výkřiky sen. Mikulíčka a Hubky), tedy už r. 1923 jsme se polepšili a přidali jsme déle sloužícím poddůstojníkům 600 Kč, odstupňovaně nahoru, až 1000 Kč půlletní prémie. Teď se ovšem předpokládalo a očekávalo, že se budou déle sloužící hrnouti s přihláškami do armády a vojenská správa očekávala, že si vybere asi 2000 těch nejlepších, Ale přihrnulo se jich pouze 1000 a je tedy pochopitelné, že vojenská správa nemohla si z těch 1000 přihlášených vybrati 2000 nejschopnějších.

Teprve když se toto vidělo, usilovala vojenská správa o další úpravu. To se stalo zákonem č. 54 z r. 1927, kde se mluví o administrativní dohodě pro případ nutnosti nebo povinnosti umístění vysloužilých déle sloužících. Co je to administrativní dohoda? Ministerstvo národní obrany nebo ministr národní obrany 6 ministerstvy jinými nebo s ministry druhých resortů dohoduje se a smlouvá o to, zdali mu některého z těch déle sloužících, kterého jim pošle, umístí. Jak taková dohoda vypadá, když známe způsob přijímání a choulostivost některých úřadů státních, aby přijímaly jen to, co znají? Kde mají dojem: to byl voják, snad se trochu flákal nebo podobně, už předem taková averse toho druhu znemožnila - jakékoli umísťování. Tedy pochopitelně, když rotmistr nebo déle sloužící poddůstojník neměl vůbec žádného zajištění, jistoty, ba ani naděje, že po vykonám této drahé vojenské povinnosti někdy dosti svízelné a těžké dostane nějaké existenční zabezpečení, neměl příliš mnoho příčin chodit déle sloužit při tom platu, jak jsem jej uvedl.

Zaslouží porovnání, jak to vypadá jinde. Zejména francouzská armáda je tu tak trochu vzorem. (Sen. dr Witt: Ale také francouzské bohatství, majetek!) To se rozumí. Připomínám, že Francie je teritoriálně skoro 4krát tak veliká jako naše republika, kdežto počtem obyvatelstva pouze třikrát. Aktivní armádu má 491.000 mužů a my máme 70.000, tedy jsme relativně, myslím, hodně níže. (Výkřiky sen. dr. Witta.) Jaké jsou poměry déle sloužících u nás? Už podle osnovy, kterou teprve děláme, která není ještě zákonem, je celkový roční příjem rotmistra 9360 Kč. Když odchází déle sloužící rotmistr po 8leté plné službě, činí jeho odbytné 15.00O Kč. Francie takovému rotnému platí 13.00O franků, tedy více ve francích nežli my v korunách a při vystoupení činí odbytné 12.500 franků. To je podstatný rozdíl. Všimněme si, jak Francie zabezpečuje své lidi, když odcházejí z aktivní služby; má pro ně reservováno ll.250 míst ročně, kdežto u nás se nám podařilo během dvou let, 1930 až 1932, umístiti pouze 900 déle sloužících. Je vidět, že toto je rozdíl, který ovšem rozhoduje o jakosti déle sloužících poddůstojníků.

Nevím, bylo-li to dosti čestné, zneužívati situace, jaká byla, ale při poměrech, jaké byly, projevil se nám větší nábor těchto déle sloužících přihláškami — neříkám přijetím — přes 6000. Přijato bylo ovšem značně méně, něco kolem 5000.

To byl ovšem výsledek krise hospodářské, důsledek takový, že když řemeslník nebo úředník nemohl nikde obdržeti místa — řekněme si to poctivě — tak trochu ze zoufalství dal se znovu na vojnu. Může-li to býti pro nás důvodem a můžeme-li tento důvod uznávati dobře u těch, kteří se na základě tohoto důvodu k delší vojenské službě hlásí, o tom si dovolím z důvodů morálních pochybovati.

Řekli jsme, že je potřebí vyšší úrovně. Nevěřím, že až tato osnova stane se zákonem a ti déle sloužící a rotmistři budou podle něj honorováni, bude to už něco,co bude přitažlivostí pro tyto eventuelní kandidáty pro přihlášky do delší vojenské služby za instruktory. Tomu nevěřím. Toto umístění po dokonané službě po vzoru francouzském a zejména německém — vždyť Němci dávají na cestu tomu déle sloužícímu poddůstojníku 30.000 Mk po 12 letech, když jde z vojny — je jistě velmi důležitou věcí. Mám za to, že budě potřebí co nejdříve novelisovati zákon č. 54/1927.

Řekli jsme, že je potřebí vyšší úrovně, a řekli jsme též, proč. Nejenom proto, že je 13 druhů různých cvičných bodů, ale že je potřebí k tomu zvláštní inteligence, aby vyhověla — nyní zase musím použíti toho nepopulárního slova —- válečné technice. Ale my se toho slova nezbavíme a nezáleží na tom, kdo je právě říká, když je nutno je říci. Je teď potřebí trochu psychologických vlastností u takového roťáka, aby nezapomínal, že má v rukou živoucí bytosti, že má v rukou syny z dobrých rodin, že musí s nimi dobře zacházeti a při tom udržovati nutnou míru discipliny. K tomu je potřebí vyšší inteligence, o tom nepochybujeme. Neříkám školské, ta může býti i ze zkušenosti a prakse.

Kdybychom těm kandidátům dali dobrou naději v zákoně... (Sen. Bergman: Jistotu!) Ano, ještě lépe jistotu, ale kdyby měli jenom dobrou naději, že se jim povede aspoň tak, jako kdyby se zdatný inteligentní dělník pustil do nějaké soukromé služby nebo práce, že nakonec neostrouhají, jak se říká, kolečka, myslím, že těch případů by bylo přece jen trochu více, a na základě většího počtu přihlášek, které representují vyšší číslo, než jaké je potřebí, se pak ovšem dá dělati takový opatrný výběr a myslím, že bychom potom měli méně případů, které jsou kritisovány, a někdy velikým právem, veřejností, že se mnohdy ne dost dobře zachází s branci v armádě, zejména s rekruty.

Je to málo platné. Tedy buď dáme těmto déle sloužícím poddůstojníkům to, nač si oni chtějí činiti nárok, buď jim dáme to, co po největších zkušenostech je uznáno jako potřebné a žádoucí, anebo, když jim to nedáme a nebudeme s to takového opatření učiniti, počítejme s tím, že zkrácení presenční služby znamená problém, který může velmi vážně poškoditi i zdatnost armády.

My jsme několikráte — a já sám asi dvakrát zde s tribuny — jsme mluvili o tom, že je tu zejména potřebí uvážiti, když takový roťák po 8 letech dostane z milosti boží místo u finanční stráže a on tam má prodělávati celé počátky a sedmiletou karenční lhůtu, kdy není vůbec pojištěn a jeho rodina, kdyby ho postřehli, nemá žádného nároku, poněvadž není definitivní, že to nemůže nikoho nadchnouti k tomu, aby se hlásil. To je pochopitelné.

Je tu potřebí zejména onoho zákona, který by zaručil kontinuitu, který by však řekl, že doba strávená ve druhé vojenské službě u déle sloužícího, tedy těch, 8 — 12 — 5 roků, má býti započtena, a co začne potom, nastoupí-li místo, které mu bylo zaručeno, anebo bude zaručeno pozdějším zákonem, že vlastně navazuje na tuto službu jako strávenou a vykonanou, pak to jistě může míti nějakou cenu. Tyto apely, myslím, že měly

býti dobře uváženy u naší vlády a co nejdříve také provedeny.

Bude tu potřebí v brzku novelisovati onen zákon č. 54/l927, zejména, jak to zprvu poznamenal p. sen. B e r g m a n, bude potřebí, aby se, co dnes je pouhá naděje, stalo pevným nárokem těch, kteří přicházejí po vykonané službě jako déle sloužící.

Naše osnova,— můžeme si to říci,— je opatření pouze nouzové. Je to velmi málo, co tem lidem dáváme, ba negarantujeme jim skoro nic. Naše vojenská správa usilovala ve svém podání, aby v §u 3 a 6 bylo vypuštěno ono ustanovení, že má jakékoli zlepšení hospodářského stavu těchto déle sloužících býti provedeno jen v dohodě ministra národní obrany s ministerstvem financí. Mám dojem, že bychom tím bourali celou soustavu zákona, že zatím to dělati nebudeme, a není vyloučeno, že brzkou novelisací může se i v tomto ohledu vojenské správě vyjíti vstříc. Vždy je tu ministerstvo financí korektivem nad požadavky, které by mohly býti někdy i přílišnými.

Ke konci jen žádám slavný senát, aby osnovu zákona, jak je obsažena v tisku 751, přijal. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Uděluji slovo druhému zpravodaji — za. výbor rozpočtový — panu sen. dr Karasovi.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte! Úkolem mým jako mluvčího výboru rozpočtového je upozorniti slavný senát na náklady, které s provedením tohoto zákona budou spojeny, a jakým způsobem si je opatříme. Už sama předloha mluví o tom, že dosavadních 5000 nezaměstnaných s dosavadním menším. platem stálo asi 37 1/2 mil. Kč ročně a tuto částku hradilo si ministerstvo nár. obrany ze svého normálního rozpočtu — ovšem jeho překročením — poněvadž pro ni nenašlo úhrady. Když nyní zlepšíme postavení déle sloužících, jak zde naznačil referent branného výboru, a když zvýšíme jejich počet na 8000, t. j. o 3000 více, už tyto dva momenty budou vyžadovati nákladu o 44 2/3 milionu většího. než doposud, takže hned pro příští rok při 8000 déle sloužících bylo by potřebí asi 82,296.000 Kč na tento náklad jenom na déle sloužící.

Kde nyní tuto částku vezmeme? Již při předloze minulého týdne projednávané o zkrácení presenční vojenské služby na 14 měsíců se mluvilo, že tímto zkrácením se uspoří jistá částka — nemám přesné cifry — kolem. 70 milionů se říkalo, neboť 70.000 branců má zkrácenou presenční službu o 4 měsíce čili o 120 dní, tedy o 120 dní bude armáda vydržovati menší sbor, takže by se uspořilo 400.000 vyživovacích dnů.

Provedením tohoto zákona, který umožňuje vládě přijmouti až 13.500 déle sloužících, kteří budou sloužiti každoročně 12 měsíců, vznikne zvýšený počet vyživovacích dnů skoro o 5 milionů. A těch 5000 branců, o které zvýšíme roční kontingent a které budeme vyživovati 14 měsíců, nám zase representuje asi 2 miliony vyživovacích dnů, tedy v celku přibude armádě 7 milionů vyživovacích dnů. - Uspořilo-li se zkrácením služební doby 8 milionů vyživovacích dnů, přibude jich nově skoro 7 milionů, takže faktická úspora bude asi 1,290.000 vyživovacích dnů. Nebude tedy. uspořeno 74 milionů korun, jak se říkalo při zkrácení presenční služby, nýbrž jen kvóta z toho, asi 40 až 50 milionů.

Ale nesmíme zapomínati, že provedením tohoto zákona nám vznikne jiný větší náklad. Mají-li býti branci vychováni za 14 měsíců na zdatné vojíny, kteří ve vážných případech musejí ovládati dosti složitou vojenskou techniku — přece dnes se bojuje v malých skupinkách, ne jako dříve v liniích, dnes se vyžaduje na každém jednotlivci ohromná inteligence a prakse ve vojenské výchově — je přirozené, že se více opotřebuje náčiní, výzbroj a šatstvo, neboť vojín se bude musiti 14 měsíců věnovati výlučně službě vojenské, cvičení s puškou na dvoře, ve škole, na cvičišti anebo v přírodě a bude musiti býti zproštěn veškerých vedlejších zaměstnání, která dnes vojíni pravidelně vykonávají v kancelářích a při domovních úklidech, neboť se musí získati jen pro výchovu vojenskou.

Vedle toho resoluce, přijatá minulý týden, vyzývala vládu, aby odstranila vojenské hlídky ze státních civilních úřadů, kde budou musiti býti konány osobami civilními, ovšem že veřejnými zaměstnanci, kteří budou musiti býti definitivní, jejich postavem a plat bude mnohem vyšší než měl vojín žoldu — 1.50 Kč denně a výživa ani ne 10 Kč denně; takový civilní hlídač přijde státu mnohem dráže. Také ostatní ministerstva budou míti zvýšený náklad na tuto hlídku.

Nesmíme dále zapomenouti, že při dnešní 18měsíční službě, kdy se vojínu dostávalo dosti velkých dovolených — svátky, dovolené na žně a jiného druhu — nebyl tak vyčerpán vojenskou službou a měl dosti odpočinku, kdežto při 14 měsíční službě bude plně zaměstnán od rána do večera. Jestliže jsme dosud při 70.000 branců měli takové množství nemocných, počet jejich v budoucnosti spíše ještě vzroste větší námahou, menším odpočinkem a tím, že při zvýšeném počtu branců musí lékař odváděti i brance s vadou, a ta vada se spíše ukáže nežli dosud. Vzrostou asi také náklady zdravotnické. Vezměte si celek dohromady a řekněte, můžeme-li předpokládati, že snížením presenční služby na 14 měsíců a zavedením déle sloužících docílíme výhod? My tím vlastně žádných úspor nedocílíme, nýbrž naopak je zde možnost, že dokonce dnešní metoda bude nás státi více.

Jestliže rozpočtový výbor přichází přece s návrhem, aby tento zákon byl schválen, je veden myšlenkou — a je to touha takořka světová — snížiti presenční služební dobu, aby síly na vojně tak dlouho nezahálely. Ovšem tato otázka zahálky není tak jednoduchá. Vojín je vzat civilnímu zaměstnání. Když máme nouzi o práci, je to něco jiného, ale těch 8 1/2 mil. pracovních dnů, které uspoříme dřívějším propouštěním z vojenské presenční služby, znamená národohospodářsky velmi mnoho, ale dnes v době nezaměstnanosti, myslím, že těch 8 1/2 mil. pracovních dnů nám zvýší nezaměstnanost a řady nezaměstnaných, kteří budou musiti býti podporováni státem. Myslím, že v tomto směru to nebude sporné, ale my přece navrhujeme slavnému senátu přijetí této osnovy, ovsem s dodatkem, že bude nutno, aby tím zvýšené náklady byly dány do rozpočtu příštího roku, poněvadž není možno, aby vojenská správa mohla ze svého jí povoleného nákladu tento náklad nésti, a bude věcí vlády, aby pojala do rozpočtu na r. 1933 tuto příslušnou položku. Pro r. 1932 jest již učiněno opatření. Aspoň těch 8000 déle sloužících se nebude hlasití ihned a pak nebude platiti snížení doby na 14 měsíců pro letošní nováčky, nýbrž až příštím rokem. Pro letošní rok není potřebí žádného finančního opatření.

Líbí se mi, že předloha nemluví o vojenské předvýchově.

Slavný senáte! Vojenská správa stále tvrdí — ale nejen naše, nýbrž vojenské správy celého světa — že bude možno snížiti presenční službu, když bude ten branec míti již dostatečnou výchovu, jak se říká, vojenskou předvýchovu, že si osvojí násobilku vojenskou tak, že na vojně bude moci se věnovati nováček složitějším úkonům. Tentokráte však dostane vojenská správa nováčky, kteří nemají základního ponětí o tělocviku a různých obratech, a bude potřebí dlouhé doby služební; proto, má-li býti snížena vojenská presenční služba, bude potřebí této předvýchovy. Víme, že státy, které zavedly vojenskou předvýchovu, zejména Itálie a jiné, dávají přednost těm, kdož prodělali prakticky sportovní, tělocvičný výcvik, jako na př. v Jugoslávii. U nás se uvažovalo také,má-li býti zavedena vojenská předvýchova. Tato myšlenka se nesetkala se sympatiemi veřejnosti, a jestliže dnes vojenská správa nezavádí zároveň vojenskou předvýchovu a ponechává dosavadní stav, tedy v tom směru můžeme býti uznalí, že ona nezatěžuje občanstvo více než kolik nutně potřebuje.

Při té příležitosti, mluvíme-li o úhradě, nemohu se nezmíniti o svých návrzích, které jsem již dvakráte při projednávání rozpočtu učinil, že totiž ministr financí vlastně by si mohl opatřiti jistý zdroj příjmů k úhradě zvýšených vojenských nákladů tím, že by se zavedla bývalá vojenská taxa. Bylo to ustanovení zcela rozumné. Branná povinnost je všeobecná. Není všeobecná v tom směru, poněvadž část občanů, ženy, jest vyňata z branné povinnosti, není tu rovnoprávnosti žen s muži. Ale ti, kteří vojenskou službu musejí konati, 4-krát cvičení vojenská po 21 dnů, po případě 4 neděle, platí skutečně tu povinnost, tu daň státu svým úkonem. Ten, kdo nebyl u nás činným ve vojenské službě a měl jistý náskok nejenom ve veřejném životě, nýbrž i v životě soukromém a v průmyslu, dával státu za to, že byl ušetřen konání vojenské aktivní služby, jistou náhradu v podobě vojenské taxy. Dřívější vybírání vojenské taxy bylo prý složité,taktéž vynášela nepatrnou částku, neboť režie stála velké peníze. Bylo by tedy možno říci: Vojenská taxa bude placena jen těmi, kteří platí osobní daň z příjmu, tedy těmi trochu zámožnými, ne chudými a bude vybírána jako přirážka k osobní dani z příjmu. Neznamenalo by to zvýšení nákladu. Úředník, který předpisuje osobní daň z příjmu, má data ohledně majetku té osoby, takže by vybírání této taxy v podobě přirážky neznamenalo pro stát žádného zatíženi, naopak ministerstvu financí by to vyneslo jistý zisk, aby se mohly hraditi zvýšené vojenské výdaje.

Nechápu, proč právě finanční správa, která je v poslední době tak vynalézavá v sestavování nových příjmů, na tento spravedlivý zdroj příjmů, který má právě udělati rovnost mezi těmi, kteří službu konali a kteří ji nekonali, nepřipadla a že se toho prostředku nechopila.

Namítalo se, že v případě mobilisace musí konati službu ten, kdo zaplatil tu taxu. Ale ta taxa neznamená, že se někdo z branné povinnosti vykoupí, nýbrž znamená jen jisté relutum za to, že nekonal 14 měsíční službu a 4 vojenská cvičení.

Dávám ministerstvu financí v úvahu námět, zda by nebylo možno při těchto zvýšených vojenských nákladech tímto způsobem nějaké opatření učiniti.

Rozpočtový výbor navrhuje přijetí této osnovy tak, jak ji přijala posl. sněmovna a jak ji také branný výbor senátu předkládá. (Souhlas.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Zahajuji rozpravu.

Navrhuji řečnickou lhůtu 20 minut. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Lhůta tato je přijata.

Ke slovu je přihlášen pan sen. P á n e k. Dávám mu slovo.

Sen. Pánek: Slavný senáte! K předloze, kterou právě projednáváme, mám jen několik stručných poznámek, ovšem více času bych chtěl věnovati otázkám státně-zaměstnaneckým.

Především tu tvoříme něco, co tu již bylo za monarchie, t. j. bývalé certifikatisty, jimž jsme svého času nebyli vždy dobře nakloněni. Ze své vlastní praxe vím, že to byli,celkem vzato, dobří a poctiví úředníci, a očekávám, že takovými budou také ti naši noví certiíikatisti, až přejdou do civilní státní služby.

Dále bych chtěl konstatovati, že tu vlastně tvoříme zase nový druh gážistů mimo hodnostní třídu, a konečně že tvoříme nové povolám.

Musíme se podívati, mnoho-li vlastně budeme míti v celku instruktorů, nebo šarží. Armáda naše čítá 70 tisíc a my ji rozmnožujeme o 5 tisíc, dohromady je to 75 tisíc.Na tuto armádu připadá asi 9 tisíc systemisovaných míst důstojnických, dále asi 9 tisíc systemisovaných míst gážistů mimo hodnostní třídy a nyní budeme míti asi 8 tisíc déle sloužících poddůstojníků. Ten stav se má rozmnožiti asi na 13 nebo 14 tisíc, Můžeme směle říci, že každý druhý voják u nás bude šarží, mohli bychom tedy opravdu míti naší armádu v pořádku.

Mluvil jsem zde o tom, že tvoříme nové povolání. Je jisto, že mnoho a mnoho těch, kteří dnes v civilním povolání nemohou najíti místo, jistě vezmou za vděk těmito novými místy déle sloužících poddůstojníků. Samozřejmě to nebude snad jenom nižší kategorie pracujícího lidu, budou to také absolventi středních škol, možná dokonce vysokých škol při dnešní nadprodukci inteligence. Jisto je, že.armáda bude míti možnost velikého výběru, a je tedy správné, jestliže se pamatuje na tyto déle sloužící poddůstojníky, až budou opouštěti vojenské povolání a přecházeti do civilní služby, v zákoně, aby se jim ta. léta nějakým způsobem honorovala. K tomu účelu slouží § 15 a výklad k němu povídá, že se jim započítává předchozí služba vojenská pro službu civilní, a to pro pomocnou zřízeneckou službu, po případě pomocnou službu kancelářskou. Tedy nebude moci příští certifikatista dosíci ihned snad místa ve vyšší kategorii, poněvadž podle toho výkladu by to bylo nemožné. Nuž, jak se pak naloží na př, s takovým absolventem střední školy, když se zde počítá jenom s pomocnou kancelářskou službou? Snad výklad, resp. nařízení, které bude vydáno k tomuto zákonu, nám to potom také vysvětlí.

Při této příležitosti měli bychom skutečně také vyříditi otázku započtení presenční služební. doby veřejných zaměstnanců. Touto otázkou se zabýváme již řadu let a všichni,bezpodmínečně všichni, uznáváme, že se děje křivda tomu, kdo dnes jde vykonati občanskou povinnost, největší povinnost, to jest jíti sloužiti na vojnu; když se vrací, je poškozen, a to nejen tím, že přišel o své příjmy, nýbrž i tím, a to je nejbolestnější, že ztrácí své pořadí. O tu věc se jedná řadu let a poslanecká sněmovna také přijala k předloze resoluci příslušného znění. Upozorňuji, že je to již čtvrtá resoluce, kterou schvaluje zákonodárný sbor — my jsme také svého času snad dvě resoluce zde schválili podobného znění -— ale po zákonu není dosud ani potuchy, ačkoliv všichni uznáváme, že se zde děje křivda. Je-li to snad spojeno s výdaji — já uznávám, že dnes je těžko mluviti o tom, abychom zvyšovali výdaje státní, poněvadž započtení do postupu by vyžadovalo určité výdaje, ale nestálo by nic, kdyby se tomu zaměstnanci ponechalo jeho pořadí, jaké měl, než šel na vojnu. A jistě by tu nebyla všeobecná nespokojenost, poněvadž je nesprávné a nespravedlivé, jestliže zaměstnanec, vracející se do svého civilního povolání, je předstižen celou řadou kolegů nebo kolegyň, kteří vojenskou povinnost konati nemusiti. Myslím, že bychom to již jednou měli vyříditi.

Mluvil jsem o tom, že zde tvoříme nové povolání. Dnes to můžeme jenom vítati. když máme nadbytek školského dorostu. Ovšem armáda podle mého soudu nemá býti zaopatřovacím nebo sociálním ústavem, a bylo by lépe, kdyby se mohlo umísťovati v civilním povolání, ale už je to tak. Co skutečně mají absolventi dnešních středních a odborných škol dělati? To je veliký problém, kolem něhož stále chodíme a nechceme ho řešiti. Dnes nemůže náš dorost uchytiti se v soukromém podnikám prostě proto, že ze závodů propouštějí se zaměstnanci po stovkách a tisících, jsou zbavováni chleba. Kromě toho vidíme, že i racionalisace nezbavuje chleba jenom dělníka, nýbrž i úředníka, že se racionalisace dnes také vtírá do kanceláří, ba i do státní služby. A kromě toho zavíráme dveře také u státních úřadů, poněvadž mluvíme stále o reformě správy. Ovšem teď nevím, co o té reformě mám říci, zda bohudíky nebo bohužel, stále jenom o ní mluvíme, a k činům nesaháme.

Samo sebou se rozumí, že každá reforma správy nebude znamenati snad jen zjednodušení, pokud jde o vyřizování záležitostí,nýbrž bude znamenati také sníženi počtu zaměstnanců, jinak bychom tu reformu nemusili prováděti. Všecko nasvědčuje tomu, že dnes je naše administrativa příliš těžkopádnou a že bude potřebí ji nejen zjednodušiti, nýbrž také zlevniti — a zlevněni znamená méně zaměstnanců.A teď jsme skutečně u otázky, co budeme dělati, jestliže soukromý podnik je dnes přesycen zaměstnanci, jestliže racionalisace znemožňuje přijímání nových zaměstnanců a jestliže dokonce i ve státní službě má býti na celou řadu let — a to je to nejbolestnější — zastaveno přijímání zaměstnanců. To je problém, který je spojen se školským problémem. My se této otázce pořád jaksi vyhýbáme. Jakým způsobem ji vyřešíme, co budeme dělati? Přimlouval bych se, abychom naše střední školství přeměnili ve školství odborné. Vždy jsem poukazoval na střední zemědělské školství — ne že bych byl jeho nepřítelem — dnes střední zemědělské školy v tom počtu, jak jsou, nejsou na místě. Střední zemědělské školy byly na místě tehdy, když jsme měli latifundie a velkostatky. Dnes, když jsme to rozdrobili, na místě v tom počtu nejsou, poněvadž vychovávají k povolám přece jen více vědeckému, než praktickému. Přimlouval bych se proto, abychom rozmnožili počet nižších zemědělských škol a abychom uložili každému, kdo hospodaří na určitém objektu, aby měl předběžné zemědělské vzdělání. Když dnes žádáme určitou teoretickou průpravu pro každého řemeslníka, pak nenahlížím, proč by to nemělo býti také v zemědělství, prostě řečeno, ta půda nám musí vyživiti více lidí než je tomu dnes.

Ale to všecko jsou problémy, dnes však musíme odpomáhati hned nynější nezaměstnanosti naší inteligence. Jakým způsobem? Především musíme zakázati za všech okolností dvojí zaměstnání (Souhlas.) a pak také, aby pensisté nám dnes nekonkurovali na trhu práce s těmi, kteří práci nemají a práci hledají. Je samozřejmé, že pensista může práci nabídnouti levněji, než ten, kdo je z té práce živ. Pensista má svůj určitý příjem, může tedy pracovati levněji. A pak musíme za všech okolností hledati cesty, abychom zamezili zneužívání toho vzdělání a prakse, které nabyl státní zaměstnanec ve státní službě, v neprospěch státu. To se dnes děje ve velkém, na př. pokud jde o daně a pod. se toho zneužívá. (Sen. dr Karas: Sekční šéf Herman!) A jinde a jinde. Jisto je, že se to dnes děje a že to nejsou jenom pensisté, kteří zneužívají nabytých. zkušeností v neprospěch státu, a tudíž také i veřejnosti a občanstva, a ve prospěch určitého podniku. Ale jsou to také i státní zaměstnanci, bohužel, a právě proto zde bych byl neúprosným a trestal bych každého, kdo by se dal najmouti jako státní zaměstnanec, ať je to pensista nebo aktivní zaměstnanec, do služby soukromého podniku v neprospěch státu a veřejnosti.

Ovšem chceme-li, aby státní zaměstnanec mohl se věnovati plně své službě a mohl dáti celou osobnost k disposici státu a veřejnosti, tedy občanstvu, samo sebou se rozumí, že je musíme také podle toho platiti. A zde jsme u otázky, kterou musíme také trochu prodebatovati. Bohužel, všechna úsporná opatření, která jsme až dosuď prováděli, jsou teď povahy nivelisační a všechna tato úsporná opatření dějí se vlastně až dosud jedině na účet veřejného zaměstnanectva. Nevím, zdali tím prospíváme státu a veřejnosti.

My jsme vybudovali platový zákon. Nemůžeme říci, že by býval neměl dobrou tendenci. Platový zákon chtěl odměňovati práci a odpovědnost. Ale zvrhlo se to. Proč se to zvrhlo? Ne každý zaměstnanec hodí se na určité vedoucí místo spojené s určitou funkcí a odpovědností. My máme však také dobré zaměstnance, kteří jsou v podřízených místech. Ale i ten, kdo nemůže dosíci vyššího místa, má ovšem nárok na určité existenční minimum a také postupové minimum. Rakousko to zavedlo časovým postupem a my jsme odňali časový postup. A co jsme tím způsobili? Inflaci vyšších míst, nadbytek ve vyšších místech, poněvadž každý přirozeně se dere, aby se dostal do vyšší platové stupnice, poněvadž je to základem jeho existence a jeho časového postupu.

Jestliže dnes základem existence zaměstnance jest jeho postup, to znamená dosažení vyšší platové stupnice, a může-li dosáhnouti vyšší platové stupnice jedině tehdy, když někdo umře nebo jde do pense, co tu nastává? Umírání nemůžeme ještě nadekretovati. Ale co dekretujeme? Jíti do pense. Kdyby byl časový postup, proč by se vyřazovali z činnosti ti, kteří ještě mohou sloužiti? Ale dnes je tomu tak a proto nám roste tolik pensijní stát; vždyť nám jde z těch cifer hlava kolem.

Tedy platový zákon rozhodně nezpůsobil to, co jsme chtěli. Kdybychom zavedli sebe menší časový postup takový, jaký byl v r. 1914 zaveden, a kdybychom neprováděli nahoře nivelisaci v platech, víte, co by bylo? Měli bychom těch vyšších míst o polovičku méně nežli dnes. Já to chápu, že každý chce do vyšší platové stupnice, to je přirozená věc. Vyšší platová stupnice je také spojena s funkcí, a těch funkcí nemáme zde dostatek. Prostě je nemáme. Proto bych se velmi vřele přimlouval za to, chceme-li udělati pořádek ve státní administrativě, abychom zabezpečili všem určitý minimální časový postup, a pak ať si stát vybere ty nejlepší. Řekne se protekce. Ta byla vždy, je a bude. Tu neodstraníme. Ale je to správné, jestliže vynikající nadprůměrný úředník nemůže dosíci ani minimálního postupu, ne-má-li protekce? A jestliže dnes nerozhoduje pro získání místa určité funkce jedině to, co jsme chtěli, to znamená také způsobilost, ale též dnes určité sociální a rodinné důvody? Každý se nehodí pro vedoucí místo, ale může býti dobrým podřízeným úředníkem. Ale řekne se: my bychom ho poškodili, kdybychom ho vyloučili z postupu, on dělá svou povinnost. Dáme mu funkci, na kterou se nehodí, a bereme ho z funkce, ve které se osvědčil. Chtěl bych, aby se toto nějakým způsobem změnilo.

Tedy teď musíme promluviti také o platech veřejných zaměstnanců trochu s hlediska všeobecného. To je dnes otázka, o které se stále mluví, že je v úmyslu snižovati platy. Já to řeknu jednou větou.

Jest jisto a nikdo to nemůže popírati, že platy státních zaměstnanců jsou pod úroveň hospodářských čísel, to znamená, že jsme neprovedli valorisaci platů, jako ji provedli v jiných státech. Já to také dokáži. Tak na př. v procentech vyjádřeno u úřednictva konceptního, tedy s vysokoškolským vzděláním, úředník bývalé IV. hodnostní třídy, dnes 1. platové stupnice, má pouze 59.4% bývalého platu, v V. hodn. třídě 75.5%, v VI. hodn. třídě 82%, v VII. hodn. třídě 83%, v VIII. hodn. třídě 73% a v IX. hodn. třídě 71%. Nikde, až na zcela nepatrné výjimky — a to jest jen u oficiantek, poněvadž v Rakousku byly placeny jinak než muži, nebyla rovnost mezi muži a ženami ve veřejné službě, kde to přesahuje 104% — nedosáhly platy 100% předválečných platů. To jest fakt, který se nedá oddiskutovat, to je nivelisace, kterou jsme provedli, a nevím, je-li zdravá. Nivelisace byla na svém místě — troufám si to říci, a hájil jsem ji — za válečné doby a po válce, kdy jsme musili přidávat těm, kteří měli nejméně, ale v normálních dobách není na místě. To již dokázali národohospodáři dr Gruber a dr Horáček a konečně i náš president M a s a r y k o věci praví ve Světové revolucia na str. 534: Demokracie není rovnost paušální, neuznávající rozdílů kvalitativních. Svoboda, rovnost, bratrství neznamená nivelisaci, nýbrž individualisaci a proto i kvalifikaci. A to jest také ve státní službě, i zde platí, že nemůžeme prováděti nějakou všeobecnou nivelisaci, že musíme platiti podle toho snad, že všichni mají stejné žaludky. Tedy kdybychom měli dnes sáhnouti na platy státních zaměstnanců, a nikdo by se tomu nevzpíral, musily by ceny životních potřeb klesnouti o dalších 25 až 30% — to řekl dr Engliš a on není tomu právě největším přítelem, a dokazoval to také. To znamená, teprve až bychom provedli v drobném takovém snížení, jaké se projevuje dnes ve velkém, mohli bychom uvažovati o snížení platů. Dnes se stále poukazuje na to, že klesají ceny životních potřeb, poukazuje se na velkonákupní index. To je pravda, ale co z toho zaměstnanec má a každý občan, když v drobném to necítí? Zato přece nemůže veřejný zaměstnanec, jestliže cesta od producenta, který laciněji prodává, je k tomu konsumentu tak dlouhá a tak drahá. Vezměte si zemědělské výrobky. Vždyť dnes se skutečně prodávají pod výrobní cenu. Ale cítíme to my v drobném? Za to zaměstnanec nemůže. Stejně nemůže za to, jestliže jsme nedovedli udělati pořádek v bytovém problému, v bytové otázce, jestliže za 13 let trpíme dosud chaos, jaký je. Dobře placený zaměstnanec, je-li v chráněném domě, platí nepatrnou činži a naproti tomu je celá řada zaměstnanců, kteří vstoupili do veřejných služeb, oženili se a musili najmouti byt v novém domě, kde se platí činže pětkráte až šestkráte vyšší než v domě chráněném. Může za to někdo, neuměli-li jsme zde udělati pořádek? Státní zaměstnanec za to nemůže, proto také není na místě, abychom mohli mluviti o nějakém všeobecném snižování platů. Jestliže se poukazuje na okolní státy, na Rakousko a Německo, že se tam sahá na platy, je to pravda. Já poukáži na Německo. Německo provedlo věci, pokud jde o jeho valutu, o nichž je těžko hovořit. Já bych to nazval velmi ošklivým slovem, co se provedlo s nezřízenou inflací a s nezřízenou deflací. Ale Německo dovedlo do toho souboru hospodářských čísel včlenit platy státních zaměstnanců, takže odpovídají skutečně kupní síle marky. To jsme my neprovedli. Dnes, když klesají ceny a kdy německá vláda to dokonce nařizuje, může také podle toho snižovat platy.

Na státy jako je Rakousko a Maďarsko nebudu poukazovat, ale poukáži na Francii. Na tu se nikdo neodvolává. Francie měla do r. 1926, kdy klesal frank, stejné poměry. Až když přišel Poincaré, udělal pořádek, zjednodušil správu, ale bylo to v dobách konjunktury, kdy to nikdo necítil, poněvadž zaměstnanec našel zaměstnání v soukromém povolání, kdežto my chceme sahat k reformě v dobách, kdy máme tisíce a tisíce zaměstnanců na dlažbě, bez chleba. Provedl reformu a zvýšil platy státním zaměstnancům.

Mám za to, že v platech státních zaměstnanců nemůžeme nikdy spatřovati výlučně jen režii. Platy zaměstnanců mají v moderním státě také ještě jiný úkol, ony tvoří základ kupní síly, která je dnes tolik potřebná v našem hospodářském životě, když vidíme, že náš průmysl z velké části stojí a že náš zahraniční obchod je pasivní. Představte si, že následkem krise je vyřazeno z řádného konsumu několik set tisíc dělníků. Podpory v nezaměstnanosti nemůžeme přece nazvati nějakou kupní schopností. Kromě toho je vyřazeno ze řádného konsumu statisíce zemědělců, kteří v důsledku Spatné konjunktury, hospodářské krise a nepatrných cen také nemohou kupovati tak, jak kupovali, a teď se ještě chystáme snížiti kupní sílu několika set tisíců veřejných zaměstnanců, a kdo bude tedy kupovati, kdo bude platit daně, to dávám k úvaze.

Je pravda, že v administrativě nemohou platy veřejných zaměstnanců samy o sobě býti snad zdrojem nějaké hospodářské energie. To je jistá věc, že je nutno platy veřejných zaměstnanců přizpůsobiti také poplatní síle, schopnosti občanstva a že to nemůže jíti snad do nekonečna nebo přesahovati určitou míru, ale to se musí státi při všech hospodářských číslech podle mého soudu a ne jen jednostranně. Bylo by však falešné míti za to, že, co vykonává státní zaměstnanec, je snad výkonem neproduktivním. V moderním státě, myslím, že funkce státního zaměstnance je docela jiná, než byla za monarchie, kdy skutečně jen administroval. Představte si, co dělá stát dnes, jaké má dnes výkony, jak zasahuje do celé struktury našeho hospodářského života a čím dále více se volá po veřejném zásahu. To se přece také nedá oddiskutovat.

Je jisto, že dnes vyžaduje moderní správa také docela jiného ducha a docela jiného úřednictva. My musíme od toho úřednictva a zaměstnanectva vyžadovati více odborných znalostí, více pružnosti a také více taktických schopností. Za monarchie úředník poroučel a občan musil poslouchat. Také u nás jsou ještě vysocí úředníci, kteří pořád žijí v zajetí této myšlenky, že mohou jen poroučet a my že máme poslouchat. Stalo se mi to několikráte a včera na př. se mi stalo v ministerstvu zahraničních věcí, že mě nepřijal odborový rada. Odborový rada, velectění pánové, není ještě tak veliký pán, aby nepřijal člena senátu Československé republiky!

Ale nesmíme snad jednotlivce bráti za měřítko pro celek. V republice ta funkce zaměstnance je docela jiná, ale nesmí se také všecko na něj svalovat. Dnes ve veřejnosti je veliká averse proti úřednictvu. Je to pochopitelné. Všechno se na něj svaluje. On je vinen tím, že jest administrativa těžkopádná, že se nevybírají daně a nevím, co všecko způsobu je-úředník. Není to pravda. Úředník si nemůže tvořiti zákony, předpisy a nařízení, musí se říditi tím, co tu je. Jestliže máme těžkopádnou administrativu, je to vína naše, že jsme nedovedli dosud reformovati správu a nesvalujeme to všecko jen na bedra úředníků. Tak je to v železnicích — prý je to zaviněno neschopností byrokracie. Tu krisi nezavinili jenom byrokraté! Ta kříse je všeobecná a dotýká se i toho podniku. Jisto je, že v každé vrstvě, i úřednické, jsou nehodní lidé, já jsem o tom mluvil, neujímám se jich, ale nerad slyším, jestliže je zde všeobecná averse proti administrativě, poněvadž, konec konců, já to řeknu upřímně, žádný stát nemůže býti bez administrativy. Není to možné. Musí býti zde určitá harmonie mezi úředníkem a občanem, a znovu říkám:Úředník si nesmí mysliti, že může jen poroučet, ale zase ten občan nesmí v něm spatřovati nepřítele svého, nýbrž naopak svého přítele, strážce, ochránce, musí býti strážcem jeho jmění a všeho, co tu je. Tak bych si přál, aby skutečně taková harmonie zavládla mezi zaměstnanci, a chceme-li od nich, aby byli opravdu na svém místě, musíme je podle toho platiti, musí býti neodvislí na všecky strany, nejenom neodvislí od stran a politiky — to se nesmí v úřadě nikdy pěstovati — ale stejně tak musí býti neodvislí po stránce hmotné. To jsou základní pravidla pro řádnou administrativu: naprostá neodvislost těch, kteří ji řídí, vykonávají a bdí nad tím, aby zákony byly plněny, jak my si to představujeme a chceme.

Vytýká se velmi mnoho naší správě. Je to pravda, my jsme to již řekli, že jest zde nedostatek, Za to administrativa ve svém celku nemůže. Ukáži jen na ty nedoplatky. Jestliže nedávno, před několika dny sám president Nejvyššího kontrolního úřadu řekl: My nevíme, v čem to je a v čem to vězí, že ty nedoplatky tu jsou, nedovedeme si to vysvětliti, my nemáme řádnou statistiku —, za to přece nemůže ten výkonný orgán, za to může správa a za to můžeme také my, když jsme odhlasovávali a projednávali státní závěrečné účty za předchozí léta — mám po té stránce čisté svědomí - my jsme zde poukazovali na ty nedoplatky a říkali jsme, proč jsou, My jsme měli trvati na tom, aby takové nedoplatky zde nebyly. To bylo naší povinností jako,kontrolního orgánu.

To jsem si dovolil připomenouti při této předloze o věcech, které jsou velmi akutní a aby nebylo zde snad takového, řekl bych, nepřátelství občanstva vůči úředníku a aby se stále a stále nepoukazovalo, že zaměstnanci mají platy takové, jaké nesnese naše poplatní síla. Končím. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Přerušuji další projednávání tohoto odstavce, jakož i pořadu schůze vůbec.

Oznamuji, že do výboru s o c.-p o l i t i c k é h o nastupuje za sen. Kahlera senátor S t o h r.

Navrhuji, aby se příští schůze konala ve čtvrtek dne 19. května 1932 o 10. hod. s

p o ř a d e m :

1. Zpráva I. výboru branného, II. výboru rozpočtového k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 751) o vládním návrhu zákona o úpravě náležitostí vojenských osob z počtu mužstva v činné službě a některých jiných osob jim co do náležitostí na roven postavených, jakož i o zaopatření déle sloužících. Tísk 765.

2. Zpráva národohospodářského výboru o vládním návrhu zákona (tisk 738), jímž se obnovuje účinnost zákona ze dne 10. dubna 1930, č. 47 Sb. z. a n., o odběru některých druhů zboží veřejnými úřady, podniky, ústavy a zařízeními. Tisk 754.

3. Druhé čtení zprávy I. výboru technicko-dopravního, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké] sněmovně (tisk 752) o vládnom návrhu zákona, ktorým sa mení ustanovenie §u l zákona zo dna 1. červenca 1926, č. 139 Sb. z. a n., o finančnej podpore elektrizácie vonkova, v znění zákona zo dna 22. března 1929, č. 46 Sb. z. a n. Tisk 766.

4. Druhé Čtení zprávy I. výboru ústavně-právního, II. výboru národohospodářského k vládnímu návrhu zákona (tisk 725) o knihovním provedení přídělů a směn ze zabrané půdy v obvodech, v kterých se provádí řízení scelovací. Tisk 740.

5. Druhé čtení zprávy soc.-politického výboru k vládnímu návrhu zákona (tisk 726) o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištěni. Tisk 741.

6. Zpráva imunitního výboru o žádosti okr. úřadu v Turč. Sv. Martině ze dne 9. dubna 1932, č. j. 824/l932 priest., aby byl dán souhlas k trest. stíhání sen. Fidlíka pro přestupek proti předpisům odst. C nařízení byv. uher. min. vnitra č. 7430/l913 pres. (č. 6132/1932 předs.). Tisk 731.

7. Volba Stálého výboru podle Su 54 úst. listiny.

Jsou nějaké námitky proti tomuto mému návrhu? (Nebyly.)

Námitek není.

Návrh můj je p ř i j a t.

Končím s c h ů z i.

Konec schůze v 19 hod. 20 min.