Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1932.

III. volební období.

5. zasedání.

Tisk 703.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne ………………………. 1932

o požadování dopravních prostředků pro vojenské účely v míru.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

I. Všeobecná ustanovení.

§ 1.

Úvodní ustanovení:

(1) Podle tohoto zákona lze za náhradu požadovati dopravní prostředky k použití pro vojenské dopravní účely v míru v případech, v nichž se tyto dopravní prostředky neopatří podle zákona ze dne 13. května 1924, č. 117 Sb. z. a n., o požadování dopravních prostředků pro účely vojenské.

(2) S dopravními prostředky lze požadovati zároveň též osoby, jichž je k řízení těchto dopravních prostředků potřebí.

§ 2.

Které dopravní prostředky lze požadovati.

Pro vojenské dopravní účely mohou býti podle tohoto zákona požadovány tyto dopravní prostředky:

a) tažná zvířata s postroji nebo bez postrojů,

b) osedlaná nebo neosedlaná jezdecká zvířata a soumaři,

c) vozidla pro zvířecí potahy (i saně),

d) vozidla uváděná do pohybu motorickou silou, nepohybují-li se po kolejnicích, a to zejména automobily pro dopravu osob, materiálu a pro zvláštní účely, motorové vlaky, traktory, motocykly, kola s pomocným motorem, jakož i přívěsné vozy (u všech druhů vozidel s karoserií); vozidla třeba poskytnouti s potřebným množstvím pohonných látek, pryžového obručoví, s příslušným výstrojem, s nástroji, nářadím a s obvyklými náhradními součástkami,

e) jízdní kola s potřebným výstrojem, s nástroji, nářadím a s obvyklými náhradními součástkami.

§3.

Účel požadování dopravních prostředků.

(1) Podle tohoto zákona lze požadovati dopravní prostředky:

a) k dopravě vojenských osob a jejich zavazadel při vojenských cvičeních, při vojenských asistencích a při stěhování posádek; mimo tyto případy pak jen tehdy, není-li možno vojenské osoby při výkonu jich služby jinak včas dopraviti;

b) k dopravě nákladů a břemen vojenské správě patřících anebo pro ni určených a při dopravě průvodců těchto předmětů.

(2) Podle tohoto zákona nelze však požadovati dopravní prostředky, možno-li vystačiti s vlastními dopravními prostředky vojenské správy, které jsou po ruce, dále pak pro obvyklou vojenskou místní dopravu, jíž se rozumí doprava vojenských osob a materiálu v okrsku posádky, v níž je vojenský útvar, ústav neb úřad trvale ubytován, a doprava do vzdálenosti 5 km mimo tento okrsek.

§ 4.

Kdo je oprávněn požadovati dopravní prostředky.

(1) Požadovati dopravní prostředky, třeba-li, i s osobami potřebnými k jich řízení, stanoviti rozsah požadování a dobu dodání mohou jen velitelství vojenských útvarů, a je-li věc neodkladná, i jiné orgány vojenské správy; podrobnosti stanoví vládní nařízení.

(2) Potřebu lze uhraditi též dobrovolným nájmem, je-li možno tak učiniti za cenu nepřevyšující náhradu, jíž sluší poskytnouti za dopravní prostředky požadované podle tohoto zákona.

(3) Dopravní prostředky a osoby potřebné k jich řízení požadují velitelství vojenských útvarů neb jiné orgány vojenské správy u obce, kde mají býti dopravní prostředky dodány, podle potřeby u obcí okolních, a při větší potřebě, na kterou výkonnost těchto obcí nestačí, u příslušných okresních úřadů.

§ 5.

Kdo je povinen poskytovati dopravní prostředky a je říditi.

(1) Poskytovati dopravní prostředky je povinen každý držitel dopravních prostředků, pokud nejsou podle tohoto zákona osvobozeny.

(2) Nestanoví-li tento zákon jinak, podléhají povinnostem v něm uvedeným i držitelé, kteří jsou cizími státními příslušníky.

(3) Držitelem ve smyslu tohoto zákona třeba rozuměti vlastníka věci, a není-li věc u něho, osobu, která ji má v své moci.

(4) Držitelům se ponechává na vůli, zda chtějí poskytnouti své vlastní dopravní prostředky neb opatřiti za ně na své útraty rovnocennou náhradu.

(5) Byl-li požadován dopravní prostředek i s průvodcem (vozkou, řidičem a pod), je držitel požadovaného dopravního prostředku povinen, má-li k tomu potřebnou způsobilost, dopravní prostředek sám říditi, nebo se postarati o vhodného zástupce; není-li mu to možno, je povinen dopravní prostředek říditi ten, koho obec k tomu určí (§ 8, odst. 5).

(6) Od povinnosti říditi dopravní prostředek jsou osvobozeni veřejní zaměstnanci (funkcionáři), zaměstnanci podniků sloužících veřejné dopravě nebo jiným naléhavým zájmům veřejným, byl-li by tím ohrožen výkon jejich služby (funkce); podrobnosti stanoví vládní nařízení.

§ 6.

Osvobozené dopravní prostředky.

(1) Podle tohoto zákona nemohou býti k dopravě pro vojenské účely požadovány:

a) dopravní prostředky, jež jsou určeny k osobnímu používání

aa) osob požívajících exteritoriality podle mezinárodního práva,

bb) v republice Československé pověřených přednostů konsulárních úřadů z povolání, jakož i u těchto úřadů přidělených konceptních úředníků z povolání cizích mocností, jsou-li cizozemci, za předpokladu, že vzájemnost jest zabezpečena;

b) dopravní prostředky patřící zastupitelským úřadům cizích mocností na území Československé republiky zřízeným nebo mezinárodním komisím požívajícím exteritoriality a určené k jejich úřední potřebě; osvobození dopravních prostředků patřících konsulátům cizích mocností nastává jen tehdy, je-li vzájemnost zabezpečena.

(2) Dále nemohou býti k dopravě pro vojenské účely podle tohoto zákona určeny dopravní prostředky:

a) jichž se používá k osobní potřebě presidenta republiky nebo jeho náměstka, předsedů sněmoven, členů vlády, předsedy nejvyššího účetního kontrolního úřadu, guvernéra Podkarpatské Rusi a zemských presidentů,

b) jichž nezbytně potřebují příslušníci branné moci a četnictva k vykonávání své služby,

c) jichž je nezbytně potřebí k dopravě pošty,

d) jichž nezbytně potřebují duchovní, lékaři a zvěrolékaři k vykonávání svého povolání na venkově,

e) jichž je nezbytně potřebí pro policii, zdravotní službu, pro udržování vodovodů a kanalisací a stálé hasičstvo,

f) koně serologických ústavů, jichž se používá k výrobě ser a k studijním účelům, stálí chovní hřebci a klisny soukromých chovných ústavů, licencovaní soukromí hřebci, koně výhradně a trvale určení k dostihovým účelům, koně pracující stále pod zemí v dolech, koně (muli, mezci, osli), kteří v běžném roce nedosáhnou čtvrtého roku věku, vysokobřezí zvířata a zvířata se ssajícimi mláďaty, pak zvířata, která pro nemoc anebo pro nebezpečí zavlečení nákazy nemohou nebo nesmějí opustiti stáje,

g) jízdní kola, jichž potřebují jejich držitelé nezbytně pro své povolání nebo k jízdě do práce,

h) nově vyrobená vozidla, uložená v továrních anebo v zastupitelských skladech.

§ 7.

Státní dopravní prostředky.

O povinnosti poskytnouti dopravní prostředky patřící státu platí zvláštní směrnice, jež stanoví vládní nařízení.

§ 8.

Jak se určují dopravní prostředky a osoby k jich řízení.

(1) Obec rozdělí požadované množství dopravních prostředků a osob k jich řízení potřebných co možná stejnoměrně na osoby podle tohoto zákona povinné. Při tom ručí obec podle § 21 za řádné plnění povinností zákonem jí uložených a za určení dopravních prostředků pro dotčený účel způsobilých i s potřebnými osobami k jich řízení.

(2) Požaduje-li velitelství vojenského útvaru neb orgán vojenské správy podle ustanovení § 4, odst. 3., dopravní prostředky u okresního úřadu, rozvrhne tento úřad požadovanou potřebu na jednotlivé obce svého okresu, při čemž přihlíží k tomu, aby nebyla soustavně zatěžována jen část obcí okresu, a nařídí dotčeným obcím, aby dodaly určitý počet dopravních prostředků a osob k jich řízení potřebných na stanovené místo a v určitou dobu. Stran plnění tohoto příkazu platí pro obec obdobně ustanovení předcházejícího odstavce.

(3) Míra závazku poskytnouti dopravní prostředky je závislá na počtu a druhu dopravních prostředků, které jsou v dotčené obci a nejsou podle tohoto zákona osvobozeny. Při určování dopravních prostředků má se co možná přihlédnouti k nutným zemědělským nebo k jiným naprosto neodkladným pracím držitelů dopravních prostředků.

(4) Držitel dopravního prostředku, jenž byl obcí určen k poskytnutí dopravního prostředku, bude o tom písemně obcí uvědomen. Je povinen dodati dopravní prostředek podle daného mu příkazu v určitý čas v upotřebitelném stavu a v náležitém počtu, i když má za to, že podle zákona neměl býti k tomu určen; může však v tom případě oznámiti věc nadřízenému okresnímu úřadu, nebo – jde-li o města se zvláštním statutem, pokud vykonávají působnost politických úřadů, anebo o města se zřízeným magistrátem – zemskému úřadu, aby zařídil, čeho třeba.

(5) Není-li držiteli dopravního prostředku možno, aby jej řídil osobně nebo se postaral o vhodného svého zástupce, neb je-li držitel dopravního prostředku od povinnosti takové z veřejného zájmu osvobozen (§ 5, odst. 6), je povinen to ihned oznámiti obci, která potřebného průvodce (vozku, řidiče a pod.) určí z osob v obci bydlících a k tomu způsobilých a písemně jej o tom uvědomí.

(6) Podrobnosti k provedení tohoto paragrafu – zejména o tom, jak má obec postupovati, znemožní-li nepředvídané okolnosti řádné splnění požadování dopravních prostředků – stanoví vládní nařízení.

II. Jednotlivé druhy požadování dopravních prostředků.

§ 9.

Různé druhy požadování dopravních prostředků.

Dopravní prostředky se požadují:

1. podle časové potřeby:

a) pro cílovou jízdu nebo

b) pro jízdu dobovou,

2. podle věcní potřeby:

a) pro dopravu osob,

b) pro dopravu nákladů a břemen.

§ 10.

Dopravní prostředky pro cílovou jízdu.

(1) Cílovou jízdou se rozumí jízda na určité místo nebo na několik různých míst předem určených.

(2) Při cílové jízdě má se použíti nejkratšího spojení, kterého se dá upotřebiti. Vzdálenost, na kterou může býti dopravní prostředek pro cílovou jízdu požadován, nemá býti při motocyklech a kolech s pomocným motorem, pak při osobních (i zdravotnických) automobilech větší než 150 km, při lehkých nákladních automobilech 120 km, při těžkých 80 km, při nákladních automobilech s přívěsn ým vozem 70 km, při traktorech 50 km, při jízdních kolech 60 km a při všech ostatních druzích dopravních prostředků 30 km; v horské krajině, kde větší část cest má stoupání větší než normální, nemají býti vzdálenosti větší než dvě třetiny počtu kilometrů pro jízdu normální.

(3) Požaduje-li se dopravní prostředek pro cílovou jízdu, třeba obci nebo příslušnému okresnímu úřadu oznámiti včas místo, jež je cílem jízdy, a přibližnou vzdálenost v kilometrech.

§ 11.

Dopravní prostředky pro dobovou jízdu.

(1) Dopravní prostředky pro dobovou jízdu se požadují pro určitou potřebu na určitou dobu, a to zpravidla na půldny nebo na celé dny, výjimečně i na několik dní. Jízda požadovaná na dobu nejdéle 6 hodin se pokládá za polodenní, ostatní za celodenní.

(2) Požadují-li se dopravní prostředky pro dobovou jízdu, nutno oznámiti dobu, po kterou jich bude asi použito, a co možná též přibližnou vzdálenost v kilometrech.

§ 12.

Dopravní prostředky pro dopravu osob.

(1) Výběr dopravních prostředků pro dopravu osob se řídí s náležitým zřením k účelu jízdy právě požadované zpravidla tím, kterých dopravních prostředků je větší množství po ruce, a stavem cest, po kterých se má dopravní prostředek pohybovati.

(2) Ze zvířat se použije k dopravě osob především koní; tam, kde jich není nebo kde jich není dostatečný počet anebo kde jich nemůže býti použito vzhledem k povaze cesty, která má býti vykonána, může býti použito místo koní též mezků.

(3) Vozy a motorová vozidla pro dopravu osob nutno dodati způsobilé, a jde-li o dopravu gážistů, co možná kryté; vozy pro dopravu gážistů nutno dodati opatřené péry (kočáry, bryčky).

§ 13.

Dopravní prostředky pro dopravu nákladů a břemen.

(1) K dopravě nákladů a břemen může býti upotřebeno koní, mezků, oslů a skotu jako tažných zvířat, vozů i motorových vozidel; koní, mezků a oslů může býti použito též k dopravě nosné (jako soumarů). Skot, zvláště krávy, budou požadovány jenom na kratší vzdálenosti a nejsou-li jiné dopravní prostředky v dostatečném množství v místě dosažitelné.

Který druh dopravních prostředků v tom neb onom případě má býti dodán, určí velitelství vojenského útvaru neb orgán vojenské správy, který dopravní prostředek požaduje, ačli je výběr možný.

§ 14.

Společná ustanovení o dopravě osob, nákladů. a břemen.

(1) Dopravní prostředek tažený zvířaty nutno podle požadování dodati jednospřežní nebo dvouspřežní; tam, kde jsou obvyklé jednospřežní vozy, požaduje se přípřež jednospřežní.

(2) Jezdečtí koně a soumaři mohou býti požadováni toliko v krajinách s nesjízdnými cestami nebo tam, kde je tento způsob dopravy obvyklý.

(3) Osoba, která řídí dopravní prostředek, musí zachovávati takovou jízdní rychlost, jakou určí orgán dopravní prostředek požadující, jenž je povinen při tom přihlížeti k sjízdnosti cest, k povětrnosti, k zatížení vozu, k síle zvířat a k jiným důležitým okolnostem.

(4) Osoba, která jest určena k řízení vozidla, musí býti k tomu účelu způsobilá, a pokud jde o řízení motorového vozidla, musí míti příslušný průkaz o způsobilosti říditi taková vozidla.

(5) Pomocné dopravní prostředky do vrchu lze požadovati jen při dopravě nákladů a břemen a stoupá-li cesta.

III. Nároky za poskytnutí dopravních prostředků.

§ 15.

Všeobecná ustanovení o náhradě za poskytnuté dopravní prostředky.

Za dodané dopravní prostředky a osoby k řízení potřebné je stát povinen poskytnouti náhradu určenou podle ustanovení dalších paragrafů.

§ 16.

Náhrada za dopravní prostředek pro cílovou jízdu.

(1) Náhrada za dopravní prostředek pro cílovou jízdu se poskytuje podle počtu ujetých kilometrů od místa, kde dopravní prostředek byl dodán, až do místa, kam je určen.

(2) Použije-li se dopravního prostředku dodaného pro cílovou jízdu též k zpáteční jízdě, přísluší na ni polovina náhrady za jízdu tam. Vládním nařízením bude stanoveno, kdy vojenská správa jest oprávněna požadovati dopravní prostředky též pro zpáteční jízdu.

Za čekání, které nepřevyšuje úhrnem dobu 2 hodin, se náhrada neposkytuje; je-li čekání delší, přísluší na každou započatou další hodinu čekání náhrada jako za ujeté 2 km.

§ 17.

Náhrada za dopravní prostředek pro dobovou jízdu.

U dobové jízdy se poskytuje:

a) za celodenní jízdu náhrada vyměřená podle vzdálenosti 150 km u motocyklů, kol s pomocným motorem a osobních automobilů, 120 km u lehkých nákladních automobilů, 80 km u těžkých nákladních automobilů, 70 km u nákladních automobilů s přívěsným vozem, 50 km u traktorů, 60 km u jízdních kol a 30 km u ostatních dopravních prostředků;

b) za polodenní jízdu náhrada vyměřená podle poloviční vzdálenosti uvedené za písm. a).

§ 18.

Kilometrové sazby pro výpočet náhrady.

(1) Základem pro výpočet náhrady za dodání dopravních prostředků pro vojenské účely je sazba za jízdu příslušným dopravním prostředkem za 1 km.

(2) Tyto sazby se stanoví vládním nařízením pro každý dopravní prostředek zvláště s přihlédnutím k průměrným odměnám za dotčené dopravní prostředky všeobecně placeným a se zřetelem k tomu, jde-li o dopravu osobní neb o dopravu nákladů a břemen; při stanovení sazeb pro motorová vozidla třeba přihlížeti k počtu sedadel osobních automobilů, k nosnosti nákladních automobilů nebo k tažné síle traktorů. V sazbách jest obsažena i příslušná částka za spotřebované krmivo nebo pohonné hmoty i za dodání osob, jichž je potřebí k řízení dopravních prostředků; proto bude zároveň stanoveno, o jakou částku se sazby sníží, bude-li dopravní prostředek dodán bez průvodce, a jaká náhrada přísluší průvodci (vozkovi, řidiči a pod) určenému podle ustanovení § 8, odst. 5., obcí.

(3) Sazby budou stanoveny pro každou zemi jednotné nebo stupňovitě upravené podle hospodářských poměrů jednotlivých okrsků těchto obvodů.

(4) Koná-li se jízda ve dvou nebo několika zemích, přísluší za ní náhrada podle nejvyšší sazby, platné v jedné z těchto zemí.

(5) Sazby stanovené podle ustanovení předcházejících odstavců budou přezkoušeny zpravidla vždy v obdobích pětiletých; pětileté období může býti však zkráceno, objeví-li se toho potřeba vzhledem k nepřiměřenosti sazeb.

§ 19.

Způsob placení náhrady.

(1) Příslušnou náhradu zašle vojenská správa, pro držitele neb obcí určeného průvodce dodaných dopravních prostředků obecnímu úřadu obce, z níž byl dopravní prostředek dodán, nejpozději do 14 dní poté, co bylo požadovaného dopravního prostředku použito.

(2) Potvrzenky o přijetí náhrad za dodané dopravní prostředky jsou osvobozeny od kolků a poplatků.

§ 20.

Jiné nároky.

(1) Držitel dodaných dopravních prostředků má nárok, aby mu byla nahrazena ze státní pokladny každá škoda, která mu vznikla na poskytnutém dopravním prostředku bez jeho zavinění, zejména tím, že nebylo šetřeno ustanovení § 14, odst. 3., nebo živelními pohromami; státu přísluší postižné právo proti tomu, kdo zavinil škodu na dopravním prostředku. Nároku na náhradu není při poškozeních, jež byla způsobena normálním opotřebením dopravního prostředku nebo vadným materiálem jeho součástek.

(2) Jestliže škoda vznikla prokazatelným zaviněním osoby, kterou držitel dodal k řízení poškozeného dopravního prostředku, nemá tento držitel nárok na její náhradu ze státní pokladny.

(3) O nárocích držitelů na náhradu škody za poškození dopravních prostředků rozhodují instančním pořadem politické úřady; nároky ty třeba ohlásiti nejdéle do 7 dní po propuštění dopravního prostředku, a jde-li o vady skryté, do 21 dní u příslušného okresního úřadu. Podrobnosti – zvláště co do formálního postupu – stanoví vládní nařízení.

(4) Osoby, jichž bylo použito jako průvodců (vozků, řidičů a pod.) dopravního prostředku a které se staly invalidními vykonáváním této povinnosti, jakož i jejich příslušníci, mají nárok na požitky podle ustanovení zákona ze dne 31. ledna 1922, č. 41 Sb. z. a n., jímž se upravuje péče o invalidní vojíny ze stavu mužstva po světové válce a o pozůstalé po vojínech ze stavu mužstva. Týmž zákonem se řídí i nároky pozůstalých po uvedených průvodcích, kteří zemřeli na poranění nebo na nemoc, způsobené takovým výkonem. Těchto nároků osoby uvedené v tomto odstavci nemají, jestliže jim příslušejí nároky na zaopatření z některého druhu veřejnoprávního pojištění sociálního nebo ze služebního poměru. Je-li však toto zaopatření nižší nežli zaopatření podle tohoto zákona, přísluší dotčeným osobám nárok na rozdíl mezi těmito zaopatřeními.

IV. Následky za opožděné dodání nebo nedodání dopravního prostředku.

§ 21.

Následky za opožděné dodání nebo nedodání dopravního prostředku.

(1) Nebyl-li dopravní prostředek dodán v určený čas anebo byl-li dodán v nenáležitém počtu a druhu nebo v neupotřebitelném stavu, má velitelství vojenského útvaru neb orgán vojenské správy, dopravní prostředek požadující, právo, místo nedodaného nebo vadně dodaného dopravního prostředku sám potřebný dopravní prostředek najmouti, a to i za cenu, která přesahuje náhradu příslušející podle ustanovení tohoto zákona.

(2) Náklady, jež převyšují zákonnou náhradu příslušející za dopravní prostředek poskytnutý podle tohoto zákona, je povinen – bez újmy trestního stíhání – nahraditi vojenské správě ten, kdo zavinil opožděné nebo neúplné dodání nebo nedodání dopravního prostředku, tedy buď osoba určená k dodání dopravního prostředku, nebo průvodce (vozka, řidič a pod.) určený podle ustanovení § 8, odst. 5., neb obec.