(3) Též obec má právo, aby najala dopravní prostředek na útraty a nebezpečí toho, kdo nevyhověl jejímu příkazu, aby dodal dopravní prostředek.

(4) O povinnosti hraditi zvýšené náklady podle ustanovení odst. 2. a 3. rozhoduje příslušný okresní úřad, nebo jde-li o města se zvláštním statutem, pokud vykonávají působnost politických úřadů, anebo o města se zřízeným magistrátem, zemský úřad.

§ 22.

Trestní ustanovení.

(1) Držitel dopravních prostředků, který byl podle § 8 určen k jich dodání a je vlastní vinou nedodal včas anebo vůbec, anebo je dodal jen neúplné nebo k celé jízdě neschopné, bude potrestán pokutou do 5000 Kč, jde-li o motorová vozidla, a pokutou do 500 Kč, jde-li o ostatní dopravní prostředky uvedené v § 2, nebo vězením do 14 dní.

(2) Totéž platí o tom, kdo bez náležitého důvodu odepřel říditi (vésti) požadovaný dopravní prostředek jako průvodce (vozka, řidič a pod.), jakož i o tom, kdo se dopustil jiného jednání neb opominutí v úmyslu, aby dopravu ztížil anebo zmařil.

V. Zvláštní ustanovení.

§ 23.

Odpovědnost za škody způsobené provozem motorových vozidel.

Pokud jde o odpovědnost za škody způsobené provozem motorových vozidel podle platných zákonných ustanovení, sluší míti po dobu, po kterou bylo motorové vozidlo v použití vojenské správy podle tohoto zákona, vojenskou správu za vozebního podnikatele, jemuž bylo vozidlo přenecháno k provozu na jeho vlastní účet a nebezpečí.

§ 24.

Ustanovení o plavebních dopravních prostředcích.

(1) Požádá-li o to vojenská správa, je každý držitel plavebních dopravních prostředků povinen, poskytnouti je i se zaměstnanci, a to za náhradu vlastních skutečných nákladů a za náhradu ztrát a škod, které mu tímto poskytnutím plavebních dopravních prostředků snad vzniknou.

(2) Držitel plavebních dopravních prostředků, který poruší povinnost uvedenou v předcházejícím odstavci, bude potrestán pokutou do 50.000 Kč nebo vězením do 14 dní.

(3) Podrobné směrnice k provedení ustanovení tohoto paragrafu stanoví, pokud jde o plavební dopravní prostředky patřící státu nebo dopravním podnikům se státní účastí, ministerstvo národní obrany v dohodě s ministerstvem veřejných prací a ministerstvem obchodu.

VI. Závěrečná ustanovení.

§ 25.

Spolupůsobení obcí a obecních (obvodních) notářů.

(1) Obec, která byla požádána za poskytnutí dopravních prostředků nebo dostala po té stránce příslušný příkaz okresního úřadu, je povinna postarati se o to, aby dopravní prostředky byly dodány v stanovené lhůtě, v upotřebitelném stavu a v náležitém počtu.

(2) Obce jsou povinny vésti záznamy o tom, jak rozvrhly požadování dopravních prostředků na jednotlivé jejich držitele, a na žádost povoliti, aby zájemci do těchto záznamů nahlédli. Podrobnosti stanoví vládní nařízení.

(3) Úkoly, uložené obcím tímto zákonem nebo vládním nařízením vydaným na jeho základě, provedou v zemi Slovenské a Podkarpatoruské příslušní obecní (obvodní) notáři (městské notářské úřady).

§ 26.

Působnost politických úřadů.

Politické úřady rozvrhují požadovanou potřebu podle ustanovení § 8, řídí činnost obcí při poskytování dopravních prostředků, činí opatření o závadách, které vzniknou při provádění tohoto zákona, a rozhodují o náhradách, jež podle něho příslušejí. Politické úřady vykonávají též trestní pravomoc ve věcech tohoto zákona.

§ 27.

Úhrada vyšších nákladů plynoucích z tohoto zákona.

O vyšších nákladech, kterých bude v oboru ministerstva národní obrany proti dosavadnímu stavu zapotřebí k provádění tohoto zákona, platí to, co stanoví o nákladech, jichž vyžadují nové zákony, § 3 zákona ze dne 17. prosince 1926, č. 240 Sb. z. a n., o úpravě rozpočtu vojenské správy.

§ 28.

Platnost zákona pro účely četnictva.

Ustanovení tohoto zákona platí obdobně též pro požadování dopravních prostředků pro účely četnictva při vykonávání bezpečnostní služby v míru.

§ 29.

Účinnost zákona a jeho provedení.

Tento zákon nabude účinnosti dnem 1. ledna 1933. Současně pozbývají platnosti všechny zákony a nařízení, jež odporují tomuto zákonu, zejména všechny dosavadní zákony a předpisy vydané o vojenských přípřežích v míru, jako zákon ze dne 22. května 1905, č. 86 ř. z., a prováděcí nařízení k němu ze dne 22. května 1911, č. 95 ř. z., zákon ze dne 20. prosince 1922, č. 388 Sb. z. a n., zákon ze dne 19. prosince 1923, č. 255 Sb. z. a n., a § 13 zák. čl. IX/1844, o úpravě veřejných prací, s příslušnými nařízeními.

(2) Tento zákon provede ministr národní obrany ve shodě se zúčastněnými ministry.

Odůvodnění.

A. Všeobecné poznámky.

Požadování vojenských přípřeží (t. j. dopravních prostředků) v míru pro vojenské dopravní účely nebylo upraveno v jednotlivých částech bývalé monarchie až do státního převratu jednotně; tak v Čechách, na Moravě a ve Slezsku platil zákon ze dne 22. května 1905, č. 86 ř. z., a prováděcí nařízení k němu ze dne 22. května 1911, č. 95 ř. z., kdežto na území nynějšího Slovenska a Podkarpatské Rusi platily jiné předpisy, zejména § 13 zák. čl. IX/1844, o úpravě veřejných prací, stanovící, že při vojenských pochodech obcemi a o potřebné přípřeži k dopravě nákladů potřebných pro vojsko zůstávají až do další zákonné úpravy v platnosti staré zvyklosti (praxe); tyto zvyklosti byly částečně shrnuty ve vyhl. zmocn. civ. komisaře ze dne 6. února 1850, cirk. nař. býv. min. honv. 43.489 z r. 1874, 42.103 z r. 1872, 1025/IV z r. 1876.

Tato nejednotnost předpisů o vojenských přípřežích v míru zůstala i po státním převratu až do dneška; toliko sazby, které platí vojenská správa jako náhradu za poskytnutou přípřež podle projetých kilometrů, byly upraveny pro celé území republiky Československé jednotně, a to zákonem č. 388/1922 Sb. z. a n., platným od 1. ledna 1923 do 31. prosince 1923, a pak zákonem č. 255/1923 Sb. z. a n., jenž nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1924 a platí až dosud.

Aby bylo dosaženo jednotnosti zákonných předpisů v celém území republiky Československé, byla vypracována tato osnova zákona, do níž byly pojaty v podstatě zásady zákona č. 86/1905 ř. z., ovšem s příslušnými změnami podle dnešních poměrů a podle nabytých zkušeností.

Poznámky k jednotlivým paragrafům.

K názvu zákona.

Vzhledem k tomu, že se příště má požadovací právo vztahovati též na motorová vozidla, nejevil se název, jejž měl dosavadní zákon “vojenská přípřež v míru” příhodným, poněvadž termín “přípřež” jest ustálen ponejvíce pro použití hybné síly zvířecí a obyčejně se jím vyrozumívá použití (koňského) spřežení. Proto byl termín přípřež z osnovy vymýcen.

Slovo “v míru” bylo v nadpisu navrženého zákona ponecháno z toho důvodu, aby se název odlišoval od názvu zákona č. 117/1924 Sb. z. a n., třebaže použití toho slova není zcela přesné, poněvadž možno též zákona č. 117/1924 Sb. z. a n. použíti v jistých výjimečných případech pro požadování dopravních prostředků pro účely vojenské “v míru”, a to za mimořádného povolání zálohy a náhradní zálohy v míru podle § 27 branného zákona.

Ježto však tento případ použití zákona č. 117/1924 Sb. z. a n. v míru je zcela výjimečný a povahou svou od požadování dopravních prostředků podle navržené osnovy zcela odchylný, nevzniknou z ponechání determinace “v míru” v nadpise žádné pochybnosti, a to tím méně, ježto § 1 osnovy přesně vztah k zákonu č. 117/ 1924 Sb. z. a n. vymezuje.

I. Všeobecná ustanovení.

K § 1.

V tomto paragrafu je stanoveno, kdy lze dopravní prostředky k použití pro vojenské dopravní účely podle navrženého zákona požadovati, čímž se podává zároveň určení poměru mezi zákonem navrženým a mezi zákonem č. 117/1924 Sb. z. a n. Podle zákona na druhém místě uvedeného [§ 1 (1)] lze opatřiti dopravní prostředky potřebné pro vojenské dopravní účely za mobilisace a ve válce a pak při mimořádném povolání zálohy a náhradní zálohy v míru podle § 27 branného zákona. Ježto tímto způsobem (nebo za mobilisace a ve válce krom toho podle potřeby též požadováním dopravních prostředků podle zákonů o válečných úkonech) bude potřeba vojenské správy dostatečně ukojena, není potřebí v těchto případech opatřovati dopravní prostředky podle navržené osnovy; podle ní budou tedy opatřovány dopravní prostředky pro účely vojenské zpravidla jen v normální době mírové a za mimořádných dob před mobilisací jen výjimečně, nebylo-li k opatření dopravních prostředků použito zákona č. 117/1924 Sb. z. a n.

V tomto paragrafu je též stanoveno, že s dopravními prostředky lze požadovati zároveň též osoby, jichž je k řízení těchto dopravních prostředků potřebí. V praxi se tak stane ve většině případů; zpravidla nebudou však takové osoby požadovány tehdy, byl-li vyžádán jezdecký kůň anebo kolo.

K § 2.

Zde se vymezuje rozsah požadování obdobně jako v § 2 zák. č. 86/1905 ř. z., o vojenské přípřeži v míru, však s tou podstatnou novotou, že pro vojenské účely v míru mohou býti požadována též motorová vozidla, což je zcela odůvodněno jednak vzhledem k stále stoupajícímu počtu motorových vozidel jak osobních, tak i nákladních, jednak též vzhledem k výhodnosti rychlé dopravy jak osob, tak i materiálu motorovými vozidly. Pojem “motorových vozidel” vymezuje osnova obdobně s definicí obsaženou v § 32, odst. 1., zák. č. 117/1924 Sb. z. a n.

Osnova rozšiřuje dále okruh dopravních prostředků, jež lze k vojenským účelům požadovati, též o jízdní kola (bicykly), poněvadž možnost požadovati jízdní kola může míti význam zejména v době provádění mimořádných opatření, kdy není ještě v účinnosti zákon o válečných úkonech, aby podle něho mohla býti jízdní kola pro potřebu vojenské správy opatřena. Kola budou však vojenskou správou požadována jen v nejnaléhavějších případech a co možná jen na kratší vzdálenosti.

Vozidly pro zvířecí potah sluší rozuměti podle potřeby i saně.

Vzhledem k hospodářským škodám, vznikajícím majetníku tažných zvířat použitých k vojenské dopravě na delší vzdálenosti je v zákoně (§ 13) a bude v prováděcím nařízení – vzhledem k resoluci senátu ze dne 29. listopadu 1922 – stanoveno, aby krav bylo k povinné dopravě pro vojenské účely používáno jen tehdy, bude-li to nezbytně nutno, a na kratší vzdálenosti.

K § 3.

Požadovací právo se vztahuje na dopravu vojenských osob a jejich zavazadel zpravidla jen při vojenských cvičeních, při vojenských asistencích a při stěhování posádek; v ostatních případech lze pro dopravu vojenských osob požadovati dopravní prostředky jen tehdy, není-li možno vojenské osoby při vykonávání jejich služby jinak včas dopraviti. Osobní zavazadla vojenských osob mohou býti dopravována společně s vojenskými osobami neb odděleně. Podle dosud platného právního řádu byla dovolena nejen každá doprava vojenských osob, nýbrž i doprava příslušníků rodin vojenských osob a jejich služebních osob; takováto doprava je příště vyloučena.

Pokud jde o dopravu materiálu, vztahuje se požadovací právo na dopravu nákladů a břemen (náklad je vožen, břemeno taženo) vojenské správě patřících anebo pro ni určených, jakož i na dopravu průvodců těchto předmětů. Podle navrženého zákona nelze však požadovati dopravní prostředky k dopravě nákladů, které dodavatel je povinen dopraviti až na místo určení.

Stejně tak, jako tomu bylo podle zák. z r. 1905, nelze požadovati dopravní prostředky pro obvyklou vojenskou místní dopravu, jíž sluší rozuměti obvyklé místní jízdy k dopravě vojenských osob a materiálu v okrsku posádky, v níž je vojenský útvar, ústav aneb úřad trvale ubytován, a mimo tento okrsek k dopravě do vzdálenosti 5 km. Pojem “okrsek posádky” je přesně stanoven v služebním předpise Org. XXIV, takže nemůže býti pochybnosti o tom, jaký prostor je tímto vojenským termínem vymezen; podrobnější údaje budou pojaty též do prováděcího nařízení. Místní dopravu vykonávají vojenské útvary především vlastními (předepsanými) dopravními prostředky a teprve tehdy, kdyby tyto dopravní prostředky nepostačovaly, mohou vojenské útvary požadovati u příslušného posádkového velitelství příděl vozidel od smluvního povozníka, má-li pro dotčené místo vojenská správa povoznictví smluvně zajištěno.

K § 4.

Zde se stanoví, že v míru mohou požadovati dopravní prostředky, třeba-li i s osobami potřebnými k jich řízení, pro vojenské účely a určovati rozsah požadování jen velitelství vojenských útvarů; termín “velitelství vojenského útvaru” označuje všeobecně velitelství každé vojenské jednotky, jako velitelství pluku, praporu, setniny, vojenského úřadu a ústavu. Jen výjimečně při náhlé potřebě mohou požadovati dopravní prostředky i jiné orgány vojenské správy; vládním nařízením bude blíže stanoveno, kterým orgánům takové právo přísluší a jakých kautel musí při vykonávání tohoto práva dbáti. Bude tu zvláště stanoveno, jakým zmocněním se orgány, požadující dopravní prostředky, mají vykázati (vojenskými rozkazy a písemným požadováním dopravních prostředků). Ovšem obec bude zavázána opatřiti je při neodkladné potřebě i tehdy, požádá-li o ni osoba ve vojenském stejnokroji, která nepředloží uvedené průkazní doklady; podrobnosti budou obsaženy v prováděcím nařízení.

Co se formy požadování týká, mohou dopravní prostředky býti požadovány ústně nebo písemně, v nutných případech též telegraficky. Vyjma případy, kdy je nepředvídaně potřebí dopravní prostředek dodati okamžitě, má velitelství neb jednotlivý vojenský orgán své požadování zaříditi tak, aby obec dostala požadování zpravidla aspoň 24 hodin, výjimečně (vyžadují-li toho zvláštní okolnosti vzniklé provedením cvičení) aspoň 12 hodin před tím, než má býti dopravní prostředek poskytnut. Cvičení nebývají připravována předem do všech podrobností a není proto dobře možno zajistiti, si dopravní prostředky ve všech případech do 24 hodin.

Orgány vojenské správy mohou zajistiti potřebné dopravní prostředky též dobrovolným nájmem dopravních prostředků, ovšem jen tehdy, je-li možno tak učiniti za cenu, která by nepřevyšovala náhradu poskytovanou za dopravní prostředky podle tohoto zákona; v tomto případě vstupuje vojenská správa v soukromoprávní nájemní poměr k majetníku dopravního prostředku, kdežto při poskytnutí dopravního prostředku, požadovaného podle navrženého zákona, vzniká veřejnoprávní poměr.

Zásadou je, že dopravní prostředky požadují voj. velitelství, resp. orgány vojenské správy – stejně tak, jako je tomu podle dosavadního právního stavu (zákon č. 86/1905 ř. z.) – především u obcí, a to zpravidla u obce, kde mají býti dopravní prostředky dodány, a podle potřeby u obcí okolních, jimiž se rozumějí nejen obce přímo sousedící, nýbrž i obce v nejbližším okolí; teprve při větší potřebě, na kterou výkonnost těchto obcí nestačí, požadují se dopravní prostředky u příslušného okresního úřadu. Na držiteli přímo nemůže vojenské velitelství nebo vojenský orgán dopravní prostředek požadovati.

K § 5.

Poskytovati dopravní prostředky pro vojenské účely v míru ukládá se zákonem všem držitelům dopravních prostředků, nejsou-li podle tohoto zákona osvobozeny (§ 6); povinnost ta se ukládá zákonem též držitelům příslušníkům cizích států – nestanoví-li zákon sám jinak § 6, odst. 1., – obdobně, jak to stanoví zákon č. 117/1924 Sb. z. a n. v § 3, odst. 4.

Zastupování v poskytování dopravních prostředků pro účely tohoto zákona – ovšemže na nebezpečí a na útraty zavázaného subjektu – zákon nevylučuje (jinak je tomu při povinnosti branné, kde je nemožné dát se někým zastupovati).

Podle tohoto zákona možno požadovati dopravní prostředky i s průvodcem (vozkou, řidičem motorového vozidla, motocyklistou a p); na vůli držitele dopravního prostředku je ponecháno, řídí-li jej sám anebo postará-li se o vhodného zástupce. Průvodce ovšem musí míti potřebnou způsobilost k řízení dopravního prostředku (§ 14, odst. 4). Není-li držiteli možno, aby dopravní prostředek řídil sám neb aby dodal vhodného zástupce, bude určen průvodce obcí z osob v obci bydlících a k tomu způsobilých.

K § 6.

Zde jsou uvedeny dopravní prostředky, které nemohou býti v míru pro vojenské účely požadovány; jsou to skoro vesměs dopravní prostředky, které jsou osvobozeny také podle §§ 4, 13, 27 a 33 zák. č. 117/1924 Sb. z. a n.

K § 7.

Toto ustanovení je obdobné s ustanovením § 11 zák. č. 117/1924 Sb. z. a n. Dopravní prostředky patřící státu (na př. státním dvorům atd) nejsou z povinnosti podle tohoto zákona vyňaty. Prováděcím nařízením budou stanoveny bližší směrnice o tom kdy a jak se dopravní prostředky státu patřící požadují a jaké vzájemné závazky z toho vznikají pro vojenskou správu a dotčené odvětví státní správy, jemuž požadovaný dopravní prostředek náleží.

Nelze nechat pro ně platiti všechna ustanovení o ostatních dopravních prostředcích, a to už proto, že se státní dopravní prostředky nepřihlašují podle zák. 117/24 Sb., takže obce je nemají v svých seznamech a nemohly by s nimi nijak disponovati.

Pod ustanovení tohoto paragrafu patří též státní dopravní prostředky vyhovující podmínkám § 2, které obstarávají dopravu podle stálého jízdního řádu (autobusy ČSR., autobusy poštovní a p.); o jich event. použití k účelům tohoto zákona bude sjednána dohoda s příslušným ministerstvem.

K § 8.

Toto ustanovení bylo celkem převzato ze zákona č. 86/1905 ř. z.; podrobnosti budou stanoveny prováděcím nařízením.

Jestliže byly na obec učiněny stran poskytnutí dopravních prostředků požadavky, jichž provedení je znemožněno nepředvídanými okolnostmi (živelními nehodami, zvířecí nákazou atd.) buď vůbec anebo částečně, je zamýšleno stanoviti vládním nařízením, že má obec o tom ihned uvědomiti toho, kdo za dopravní prostředek požádal, a dáti o tom zprávu též nadřízenému okresnímu úřadu, který učiní potřebná opatření a o tom, co zařídí, neprodleně zpraví toho, kdo za dopravní prostředek požádal.

Míra závazku poskytnouti dopravní prostředky je závislá na počtu a druhu dopravních prostředků, které jsou v dotčené obci a nejsou podle navrženého zákona osvobozeny. Vládním nařízením bude stanoveno, podle jakých záznamů a soupisů bude obec určovati držitele, kteří jsou povinni dopravní prostředek poskytnouti. Zamýšleno jest, aby obce použily k tomu soupisů dopravních prostředků pořízených podle §§ 15, 29 a 35 zák. č. 117/1924 Sb. z. a n. Dopravní prostředky pro zvířecí potah jsou podle ustanovení cit. zák. č. 117/1924 Sb. přihlašovány k soupisu u obcí, motorová vozidla u politických úřadů I. stolice. V prováděcím nařízení bude stanoveno, že politické úřady I. stolice jsou povinny zaslati každé obci svého obvodu opis dílčího seznamu motorových vozidel, které jsou v obci, a zpravovati obce o změnách. Podle uvedených soupisů určí obec po řadě držitele, kteří mají v konkretním případě dopravní prostředek poskytnouti. Jestliže zavázaná osoba z jakéhokoli důvodu dopravní prostředek neposkytne, jakmile na ni došlo, má býti určena k dodání dopravního prostředku při nejbližší příležitosti.

Obec má zavčas zpraviti držitele, jenž je k poskytnutí dopravního prostředku určen, o době a o způsobu poskytnutí dopravního prostředku, o druhu vozů a zvířat a má bdíti nad tím, aby tomuto závazku bylo vyhověno.

Při určování dopravních prostředků k vojenským dopravním účelům třeba přihlížeti k době pilných prací polních (žní a sklizně okopanin) a též k jiným naprosto neodkladným pracím držitelů dopravních prostředků; dopravní prostředky, nutné k provedení skutečně neodkladných prací, nebudou obcí k dopravě pro vojenské účely určovány, lze-li potřebu po té stránce jinak zajistiti; ovšem bude jich použito především při nejblíže příštím požadování pro vojenské účely.

§ 25, odst. 2., ukládá obcím, aby vedly záznamy o tom, které držitele určily k dodání dopravních prostředků, a aby tyto záznamy učinily přístupnými k veřejnému nahlédnutí. Tím se budou moci zájemci přesvědčiti o tom, zda obec postupuje podle ustanovení zákona a prováděcího nařízení a zda rozvrhuje požadováni na jednotlivé držitelé stejnoměrně.

V odst. 4., § 8 je stanoveno, že majitel dopravního prostředku určený obcí dostane o tom od obce písemnou zprávu; je to stanoveno hlavně též vzhledem k ustanovením §§ 21 a 22 osnovy.