Další ustanovení odst. 4. neupravuje poskytnutí opravného prostředku ve vlastním smyslu slova, nýbrž má jen podnítiti dozorčí činnost nadřízeného politického úřadu. Přiznává po té stránce postiženému držiteli právo oznámiti věc nadřízenému úřadu politickému, aniž jakkoli byla tato možnost časově omezena. Takové řešení vyhovuje též nejlépe povaze věci. Věcí politického úřadu bude, aby přiměl obecní starosty – zjistí-li jisté závady – k tomu, aby postupovali přesně podle zákona.

Ustanovení odst. 5. stanoví, že obec určí způsobilého průvodce dopravního prostředku, byl-li takový průvodce požadován, a není-li možno držiteli požadovaného dopravního prostředku, aby jej osobně řídil anebo stanovil vhodného svého zástupce.

II. Jednotlivé druhy požadování dopravních prostředků.

K §§ 9-14.

V těchto ustanoveních jsou uvedeny různé druhy požadování dopravních prostředků, a to v celku obdobně se zákonem č. 86/1905 ř. z. Změny musily býti provedeny potud, pokud jsou způsobeny rozšířením rozsahu požadování na motorová vozidla.

Termín “přímá jízda”, používaný v zákoně č. 86/1905 ř. z., nahrazuje se, ač byl již vžitý, termínem “cílová jízda”. Slovo to, ač ne zcela, přece lépe vystihuje účel jízdy, t. j. jízdu k určitému již předem vytčenému cíli. Proti tomu “jízda dobová”, t. j. jízda na určitou dobu, není určena předem již svým cílem, nýbrž spíše určením maximální doby, na kterou se dopravní prostředek požaduje.

Podstatnou úchylkou od zákona č. 86/1905 ř. z. jest ustanovení, že se za polodenní jízdu pokládá jízda požadovaná na dobu nejdéle 6 hodin proti dřívější době 8 hodin.

O tom, že jsou v zákoně a budou též nařízením vydána potřebná ustanovení stran omezeného používání krav k voj. dopravním účelům, byla učiněna zmínka v posledním odstavci poznámek k § 2; bude je možno požadovati jen k dopravě materiálu, a to jen na kratší vzdálenost a nejsou-li jiné dopravní prostředky v místě dosažitelné.

Jízdní kola budou zpravidla požadována jen jako dopravní prostředek pro jízdu dobovou a bez průvodce, a to jen ve zcela výjimečných případech. Ponejvíce bude jich používáno jen při cvičeních v ostraze.

V § 14 jsou uvedena ustanovení o povinnostech osob, které řídí dopravní prostředky, zejména stran jízdní rychlosti, jakož i potřebná ustanovení o povinnostech orgánu, dopravní prostředek požadujícího, vzhledem k sjízdnosti cest, k povětrnosti, k zatížení vozu a k síle použitých zvířat. Potřebná bližší ustanovení budou obsažena v prováděcím nařízení.

III. Nároky za poskytnutí dopravních prostředků.

K § 15.

Zde je shodně se zákonem č. 86/1905 ř. z. stanovena zásada, že za dodané dopravní prostředky pro vojenské účely v míru a osoby k řízení potřebné je stát povinen poskytnouti náhradu. Podrobnosti jsou obsaženy v následujících paragrafech.

K § 16.

Při cílové jízdě se poskytuje náhrada za dopravní prostředek podle počtu ujetých kilometrů od místa, kde byl dodán, až do místa, kam je určena.

Dále je stanoveno, že přísluší, použije-li se dopravního prostředku dodaného pro cílovou jízdu též k zpáteční jízdě, za zpáteční cestu polovina náhrady za jízdu tam. Zákonem č. 86/1905 ř. z. byla stanovena náhrada taková jen osminou náhrady jízdy tam. Ačkoli při kratších jízdách použitých k zpátečním cestám má majetník dopravního prostředku menší výdaje za propůjčení dopravního prostředku (úspora při krmení zvířat) a ztráta času nebude pro něho značně větší, než kdyby se vracel zpět s prázdným vozidlem, přece náhrada na zpáteční jízdu, vyměřená podle dosud platných předpisů, osminou náhrady za jízdu tam, zdá se poměrně nízká a proto z ohledu na držitele dopravních prostředků navrhuje osnova zvýšení náhrady na polovinu sazeb platných pro jízdu tam.

Za čekání, které nepřevyšuje úhrnem dobu 2 hodin, se náhrada neposkytuje; do této doby se včítají všechna čekání, jak čekání před nastoupením jízdy a během jízdy, tak i čekání před nastoupením zpáteční jízdy, použije-li se dopravního prostředku dodaného pro cílovou jízdu též k zpáteční jízdě. Za každou další započatou hodinu čekání poskytuje se náhrada jako za ujeté 2 km.

Vzniknou-li průtahy v jízdě zaviněním vojenského orgánu, který si vyžádal dopravní prostředek, má vojenská správa ovšem právo hojiti se regresem na dotčeném vojenském orgánu.

K § 17.

Náhrada za dobovou jízdu se poskytuje buď jako náhrada za půlden anebo za celý den; při tom se vyměřuje za celodenní jízdu náhrada částkou, jež odpovídá projetým 30 km, a za polodenní jízdu náhrada podle 15 km. Pro motorová vozidla a pro jízdní kola třeba ovšem vzíti za základ kilometrovou vzdálenost větší než pro ostatní dopravní prostředky (od 50-150 km při celodenní jízdě podle druhu motorového vozidla). U jízdních kol se bere za základ celodenní jízda 60 km.

K § 18.

Dnešní zákonné sazby stanovené zákonem č. 388/1922 Sb. z. a n. byly vyměřeny podle udržovacích výdajů na různé druhy dopravních prostředků (t. j. dosavadních vojenských přípřeží) a jsou pro celou oblast státu jednotné.

Od tohoto způsobu určování náhrady se osnova poněkud uchyluje. Úmyslem je poskytnouti za dodané dopravní prostředky náhradu postačitelnou, která, i kdyby nebyla zdrojem obzvláštního zisku, přece by nevyžadovala obětí od majitelů dopravních prostředků. Proto mají býti stanoveny takové sazby, které, i když nebudou snad plně odpovídati všeobecně obvyklým sazbám za použití takovýchto dopravních prostředků, nebudou se od nich větší měrou odchylovati. V náhradě jest obsažena i příslušná částka za spotřebované krmivo nebo za pohonné hmoty, jakož i za dodání osob, jichž je potřebí k řízení dodaných dopravních prostředků.

Jest účelné, aby sazby za ujeté kilometry byly stanoveny i s náhradou průvodci dopravního prostředku. Nehledě k tomu, že je tento způsob s hlediska stanovení i zúčtování náhrady jednodušší, je i věcně odůvodněn, poněvadž osoba, která, dopravní prostředek řídí, je obyčejně zaměstnancem majetníka dopravního prostředku a velmi často majetník sám. Svěří-li tento majetník výjimečně řízení dopravního prostředku osobě cizí, je výhodnější, smluví-li si s ní sám bližší podmínky stran odměny. K informaci pro stanovení sazeb si vyžádá ministerstvo národní obrany v obdobích pětiletých, neb ukáže-li se již dříve, že jsou sazby nepřiměřené, i v obdobích kratších, návrhy nových sazeb od zemských úřadů. Tyto úřady zpracují své návrhy v dohodě s příslušnými zemskými vojenskými velitelstvími po slyšení odborných zájemnických vrstev, přihlížejíce k průměru posledních dvou let. Podle těchto návrhů budou stanoveny sazby vládním nařízením.

Naznačeným způsobem mají býti určeny sazby pro každou zemi, a to zpravidla jednotné; jenom výjimečně, budou-li toho vyžadovati značně odchylné hospodářské poměry, mají býti sazby pro jednotlivé okrsky nebo obce těchto obvodů přiměřeně zvýšeny nebo sníženy.

Týmž způsobem, jak právě uvedeno, stanoví se, o jakou částku náhrady za dodané dopravní prostředky se sazby sníží, bude-li dopravní prostředek požadován anebo dodán bez osob, jichž je potřebí k řízení dopravních prostředku jako průvodců (vozků, řidičů motorového vozidla, motocyklistů a p.).

O náhradě průvodci (vozkovi, řidiči a p.) určenému podle ustanovení § 8, odst. 5., obcí, bude potřebné ustanovení uvedeno též v sazbách; náhrada nebude však stanovena pevnou částkou, poněvadž je zamýšleno odměniti takového průvodce náhradou ve výši mzdy, která je pro podobné pracovní výkony v místě obvyklá. Výši této náhrady podle směrnic vydaných vládním nařízením stanoví obec, jež vlastního průvodce určila. Takové opatření je nutné z důvodů sociálních, aby průvodce obcí určený, pravděpodobně nemajetný nebo ze svého pravidelného zaměstnání vytržený, nebyl poškozen.

K § 19.

Zde je zásadně stanoveno, že vojenská správa platí náhradu za poskytnuté dopravní prostředky nebo za průvodce obcí určeného obecnímu úřadu té obce, kde byly dopravní prostředky dodány, a to nejpozději do 14 dní po jejich propuštění. Od zásady, že má při cílové (dříve přímé) jízdě býti placena náhrada předem, bylo upuštěno z toho důvodu, že při možném defektu dopravního prostředku nebude někdy celá cílová jízda absolvována, takže by náhrada, která byla již vyplacena, musila býti držitelem vrácena, což by bylo spojeno se značnými administrativními potížemi.

Potvrzenky o přijetí náhrad za dodanou přípřež byly osvobozeny od kolků již za dosavadního stavu podle zákona č. 86/1905 ř. z.; ustanovení to se ponechává v platnosti již také z toho důvodu, aby administrativa nebyla zatěžována. Ustanovením § 21 zák. č. 86/1905 ř. z. (k § 21 nař. č. 95/1911 ř. z.) bylo modifikováno heslo u rak. saz. pol. 111 co do kvitancí na náhrady vojenské přípřeže v míru, jakož i v stejné materii též ustanovení rak. saz. pol. 48 lit. g. Tím se původně nepodmínečné poplatkové osvobození těchto kvitancí podle rak. saz. pol. 48, lit. g stalo podmínečným. Osnovou se tento stav pro země Českou a Moravskoslezskou podržuje a rozšiřuje se na Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde by mohly se zřetelem na ustanovení saz. pol. 48, lit. g, cís. pat. 329/1850 ř. z. a znění uh. saz. pol. 102 v pozdějších oficiálních vydáních popl. zákona v otázce podmínečného či nepodmínečného osvobození takovýchto kvitancí vzcházeti pochybnosti.

K § 20.

Podle tohoto ustanovení musí stát (vojenská správa) hraditi každou škodu, kterou utrpěl držitel dodaného dopravního prostředku bez svého zavinění nebo bez zavinění svých lidí na svém dopravním prostředku tím, že požadující orgán při stanovení jízdní rychlosti nepřihlížel k sjízdnosti cest, ze nedbal předpisů o maximální rychlosti neb ustanovení zatížení vozů, že nepřihlížel k povětrnosti atd. Také tehdy musí stát hraditi držiteli škodu, jestliže vznikla na dopravním prostředku živelní pohromou (vis maior). Škodou ovšem nelze rozuměti normální opotřebení dopravního prostředku.

Prokáže-li se však, že držiteli vznikla škoda na dopravním prostředku jeho vinou nebo zaviněním osoby, kterou dodal k řízení poškozeného dopravního prostředku, bez ohledu na to, zda jej stíhá culpa in eligendo či nikoliv, nemusí stát (vojenská správa) hraditi tuto škodu ze státní pokladny; je věcí držitelovou, aby se hojil na průvodci. Jinak ovšem tomu bude v tom případě, když vojenská správa dodání průvodce nežádala, nýbrž k řízení dopravního prostředku použila vojenské osoby; v tom případě za poškození touto osobou způsobené ručí.

Rovněž nemusí stát (vojenská správa) hraditi škodu, která vznikla tím, že materiál součástek dopravního prostředku byl vadný.

O nárocích držitelů dopravních prostředků na náhradu škod rozhodují politické úřady.

Podrobnosti – zvláště co do formálního postupu – budou obsaženy v prováděcím nařízení. Je zamýšleno upraviti věc asi takto:

Vznikne-li za používání dopravních prostředků pro vojenské účely v míru na nich poškození, jež bude pravděpodobně asi příčinou k uplatňování nároku na náhradu škody, zjistí se skutečná podstata věci co možná na místě samém; za tím účelem učiní jak osoba, jež dopravní prostředek poskytla, tak i osoba, jíž byl dopravní prostředek poskytnut, o poškození co možná protokolární oznámení nejbližšímu obecnímu úřadu. V tomto oznámení se uvede jméno, hodnost a vojskové těleso osoby, jíž se dopravní prostředek poskytl, dále jméno osoby, jež dopravní prostředek poskytla, jakož i způsob, rozsah, příčina vzniku, místo a doba poškození, jakož i, je-li toho třeba, svědci a jiné důležité okolnosti, které by mohly přispěti k osvětlení věci. Obec, jíž dojde takové oznámení, zašle je okresnímu úřadu místa, kde byl dopravní prostředek poskytnut. Eventuální nárok na náhradu škody musí osoba, jež dopravní prostředek poskytla, uplatniti nejpozději do 7 dní, a jde-li o vady skryté, do 21 dní, u okresního úřadu místa, kde byl dopravní prostředek poskytnut. Nevedou-li pokusy o smírné vyřízení věci k cíli, rozhodnou o věci politické úřady pořadem instančním.

Účelem ustanovení odst. 4. je postarati se o zaopatření osob, kterých bylo podle tohoto zákona použito k řízení dopravního prostředku jako vozku, řidičů a p. a které se vykonáváním této povinnosti staly invalidními, resp. zemřely-li za takových okolností, o zaopatření pozůstalých po nich. Uvedeným osobám má se dostati takového zaopatření, jakého se dostává poválečným vojenským invalidům ze stavu mužstva a pozůstalým po nich, t. j. takového zaopatření, jakého by se jim dostalo, kdyby byly v době, kdy dopravní prostředek řídily, vojenskými osobami. Tato péče bude resortně připadati ministerstvu sociální péče. Jestliže však se dostane uvedeným osobám zaopatření z titulu jiného (zejména z některého druhu veřejnoprávního pojištění sociálního nebo ze služebního poměru), nárok na obdobné zaopatření, jaké přísluší vojenským invalidům a pozůstalým po nich, nemají. Bylo-li by však takové zaopatření nižší nežli zaopatření podle tohoto zákona, přísluší dotčeným osobám nárok na rozdíl mezi uvedenými zaopatřeními.

IV. Následky za opožděné dodání neb nedodání dopravního prostředku.

K § 21.

K těmto ustanovením není třeba poznámek; jejich účelem jest, aby bylo zaručeno včasné dodání dopravních prostředků v náležitém počtu a druhu a v upotřebitelném stavu. Zejména u motorových vozidel by se mohlo snadno státi, že by byla dodána motorová vozidla defektní, k jízdě nepřipravená, nemající v pořádku obručoví, dostatek pohonných látek a reservních součástek.

Bdíti nad tím, aby osoba k poskytnutí dopravního prostředku určená přesně požádání vyhověla, je povinna obec.

Vzhledem k povinnostem, jež obec postihují, je účelné, poskytnouti jí rovněž tak jako orgánům dopravní prostředky požadujícím právo, najmouti na útraty a na nebezpečí toho, kdo nedodal dopravní prostředek podle jejího určení.

Povinnost podle ustanovení odst. 2. tohoto paragrafu zákona přirozeně nestíhá obec, jestliže vojenská správa nesplnila povinností uložených jí tímto zákonem nebo předpisy, jež na základě tohoto zákona budou vydány; v tom případě nelze mluviti o zavinění obce a § 21 (2) ukládá povinnost tam obsaženou jen těm, kdož opožděné nebo neúplné dodání nebo nedodání dopravního prostředku zavinili.

K § 22.

Mimo následky, stanovené v § 21, stihne držitele dopravního prostředku, který svou vinou nedodal dopravní prostředky včas anebo vůbec aneb jen neúplné nebo k celé jízdě neschopné, ještě pokuta nebo vězení. Stejný trest stihne toho, kdo byv určen za průvodce pro určitý dopravní prostředek, odepře jej vésti (říditi), jakož i toho, kdo se dopustil jiného jednání neb opominutí v úmyslu, aby dopravu ztížil anebo zmařil. Nedobytná pokuta bude proměněna v přiměřené vězení.

O opravných prostředcích, o počtu instancí a o jiných podrobnostech platí všeobecné předpisy platné v správním právu trestním.

V. Zvláštní ustanovení.

K § 23.

Vzhledem k tomu, že osnova zákona proti dosavadnímu právnímu stavu rozšiřuje možnost požadovati dopravní prostředky pro účely vojenské též na motorová vozidla, je zapotřebí vypořádati se po té stránce s příslušnými zákonnými ustanoveními upravujícími povinné ručení za škody způsobené provozem takových vozidel.

Podle § 1 zák. č. 162/1908 ř. z. ručí za náhradu škody způsobené při provozu jízdního silostroje živelnou silou na veřejných silnicích a cestách, nikoli na kolejnicích pohybovaného řidič a vlastník nebo každý spoluvlastník; byl-li však v čase škodné události jízdný silostroj někomu přenechán k provozování na jeho vlastní účet a nebezpečenství (vozební podnikatel), tedy ručí tento podnikatel na místě vlastníkově.

Přihlížejíc k tomuto ustanovení, stanoví osnova, že po dobu, po kterou bude motorové vozidlo v užívání vojenské správy podle navrhovaného zákona, třeba míti vojenskou správu za vozebního podnikatele.

K § 24.

Plavidla všech druhů nejsou jmenována mezi dopravními prostředky uvedenými v § 2, poněvadž k vlastnímu účelu zákona, t. j. pro vojenskou dopravu v míru, nemají býti normálně požadována. Z veřejných důvodů jeví se však nutným postarati se o to, aby i plavidla byla poskytnuta vojenské správě, bude-li o to požádáno, což má význam zejména pro doby mimořádné před mobilisací. Ježto tu jde o požadování svého druhu, je tu i ustanovení o náhradě odchylné od ustanovení platných po ostatní dopravní prostředky. Ustanovení § 24 není novum, je vlastně jen aplikací toho, co pro plavební společnost labskou a dunajskou již platí podle čl. 17 smlouvy připojené k zák. č. 188/1922 Sb. z. a n. pro případy tam uvedené.

Výše pokuty, kterou může býti trestán držitel plavebních dopravních prostředků, který poruší povinnost mu tímto zákonem uloženou, byla stanovena odchylně od ustanovení § 22, poněvadž by se jevila vzhledem k ostatním dopravním prostředkům nepoměrnou a malou.

Při požadování plavebních dopravních prostředků patřících státu nebo dopravním podnikům se státní účastí bude postupováno v dohodě s ministerstvem veřejných prací a s ministerstvem obchodu a ve věci budou vypracovány podrobné směrnice.

VI. Závěrečná ustanovení.

K § 25.

Při provádění tohoto zákona působí obce v přeneseném oboru působnosti (v zemi Slovenské a Podkarpatoruské notáři) obdobně jako při provádění zákona o požadování dopravních prostředků č. 117/1924 Sb. z. a n.

O součinnosti obcí při provádění zákona jsou obsažena příslušná ustanovení dílem v zákoně, dílem budou pojata do prováděcího nařízení.

K § 26.

Není třeba poznámek.

K § 27.

Po stránce rozpočtové sluší poznamenati, že vzhledem k navrženému ustanovení § 18 osnovy lze očekávati, že se dosavadní sazby náhrad, jak je stanoví zák. č. 388/1922 Sb. z. a n., zvětší, a to tak, že pravděpodobně roční zvýšení bude činiti asi 1,320.000 Kč. O tyto vyšší náklady mohl by býti zvětšen rozpočet ministerstva národní obrany, což by nebylo v rozporu s ustanovením § 3 zákona o úpravě rozpočtu vojenské správy č. 240/1926 Sb. z. a n., neboť tu jde o větší rozpočtem dosud nepředvídaný náklad, způsobený novým zákonem, vydaným teprve po účinnosti zák. č. 240/1926 Sb. z. a n. K tomu sluší dodati, že úprava sazeb se stane výhradně na prospěch držitelů dopravních prostředků a vojenská správa jí pro sebe nic nezíská.

K § 28.

Podle § 5, lit. d), zák. č. 86/1905 ř. z. bylo lze požadovati přípřež také pro účely četnictva.

Rozšířiti též platnost navrhovaného zákona na četnictvo je nutné, aby byly za přiměřenou náhradu zajištěny dopravní prostředky při vykonávání bezpečnostní služby, zejména též při stíhání pachatelů trestných činů, při soustředěních a p.

Pachatelé trestných činů prchajíce užívají namnoze moderních dopravních prostředků, takže orgány je stíhající jsou nuceny opatřovati si soukromě stejné prostředky dopravní, zvláště motorová vozidla, za jakoukoli požadovanou odměnu.

Dodání těchto dopravních prostředků, třeba-li, i osob k jich řízení bude většinou požadováno okamžitě, aby nenastalo nebezpečí z prodlení.

K § 29.

Netřeba zvláštních vysvětlivek.

Od zevrubného výpočtu ministrů při provádění zákona zúčastněných se upouští vzhledem k značnému jich počtu; budou to vedle ministra národní obrany ministři vnitra, financí, sociální péče, spravedlnosti, veřejných prací, zemědělství a obchodu.

Vláda projevuje přání, aby tato její předloha byla v obou sněmovnách přikázána brannému výboru k podání zprávy ve lhůtě nejkratší.

V Praze, dne 29. ledna 1932.

Předseda vlády:
Udržal v. r.

Ministr národní obrany:
Dr. Viškovský v. r.