Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1932.

III. volební období.

7. zasedání.

Tisk 910.

Zpráva

I. zahraničního výboru

II. ústavně-právního výboru

o vládním návrhu (tisk 885), kterým se předkládají Národnímu shromáždění k projevu souhlasu:

1. Pařížská unijní úmluva ze dne 20. března 1883 na ochranu živnostenského vlastnictví, revidovaná v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtoně. dne 2. června 1911 a v Haagu dne 6. listopadu 1925,

2. Madridská dohoda ze dne 14. dubna 1891 o potlačování falešných údajů o původu zboží, revidovaná ve Washingtoně dne 2. června 1911 a v Haagu dne 6. listopadu 1925 a

3. Madridská dohoda ze dne 14. dubna 1891 o mezinárodním zápisu továrních neb obchodních známek, revidovaná v Bruselu dne 14. prosince 1904. ve Washingtoně dne 2. června 1911 a v Haagu dne 6. listopadu 1925.

Usnesení.

Národní shromáždění souhlasí:

I. s Pařížskou unijní úmluvou ze dne 30. března 1883 na ochranu živnostenského vlastnictví. revidovanou v Bruselu dne 14. prosince 1900 ve Washingtoně dne 2. června 1911 a v Haagu dne 6. listopadu 1935,

II. s Madridskou dohodou ze dne 14. dubna 1891 o potlačování falešných údajů o původu zboží, revidovanou ve Washingtoně dne 2. června 1911 a v Haagu dne 6. listopadu 1923 a

III. s Madridskou dohodou ze dne 14. dubna 1891 o mezinárodním zápis n továrních nebo obchodních známek, revidovanou v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtoně dne 2. června 1911 a v Haagu dne 6. listopadu 1925.

I.

Základním kamenem mezinárodní ochrany živnostenského vlastnictví Je úmluva. podepsaná v Paříži dne 20. března 1883 mezi jedenácti státy (Francie, Belgie, Brasilie, Španělsko, Quatemala, Itálie, Nizozemí, Portugalsko, Salvador, Srbsko a Švýcarsko).

Podle této úmluvy dohody se smluvní státy na hlavních zásadách mezinárodní ochrany živnostenského vlastnictví a vzájemně se zavázaly, že budou ve věci patentové, vzorkové a známkové ochrany, jakož i ve věci potlačení nekalé soutěže poskytovati příslušníkům smluvních států stejné výhody jako příslušníkům vlastním, ovšem za podmínek v úmluvě podrobně uvedených.

K tomu konci dohodly se státy na zřízení zvláštního svazu (Unie) na ochranu živnostenského vlastnictví.

Státům, které nebyly zúčastněny při projednávání této úmluvy, vyhrazeno článkem 16. úmluvy právo přístupu na zvláštní jejich žádost.

Pařížská úmluva podrobena byla revisi na konferencích konaných roku 1886 v Římě, roku 1891 v Madridě, od roku 1897 do roku 1900 v Bruselu, roku 1911 ve Washingtoně.

Při konferenci Madridské sjednány byly doplňkem k původní unijní úmluvě ještě dvě další zvláštní dohody, podepsané v Madridě dne 14. dubna 1891, jednak o potlačování falešných údajů o původu zboží, jednal o mezinárodním zápisu továrních i obchodních známek, které obě byly zrevidovány a doplněny ujednáním Washingtonským ze dne 2. června 1911.

Bývalá rakousko-uherská monarchie přistoupila k těmto změněným ujednáním o ochraně živnostenského vlastnictví, vyhlásivši je v roce 1913 Jako »Washingtonské smlouvu o mezinárodním svazu na ochranu živnostenského vlastnictví a o mezinárodním registrování známek« v rakouském říšském zákoníku pod číslem 64 z roku 1913 a ve sbírce zákonů uherských jako zákonný článek VIII. z roku 1913.

Republika Československá přistoupila k těmto úmluvám ihned v roce 1919 a byly příslušné vyhlášky uveřejněny ve Sbírce zákonu a nařízení v roce 1921.

Nová revisní konference pro mezinárodní ochranu živnostenského vlastnictví svolána byla roku 1925 do Haagu, kdež zasedala od 8. října do 6. listopadu 1925. Účastnili se jí také naši zástupci, vyslanec Baráček, univ. prof. dr Hermann-Otavský a místopředseda Patentního úřadu ing. Pavlousek.

Výsledkem jednání byla řada změn, oprav a doplňků původní unijní smlouvy i obou Madridských dohod, jež ukázaly nutnými vzhledem na vývoj a pokrok technických věd a na důsledky z toho pro obor živnostenského vlastnictví vyplývající.

Zástupci státu našeho podepsali jak Pařížskou unijní úmluvu, tak i obě dohody Madridské ve znění, usneseném na konferenci Haagské, naproti tomu nepodepsali nově v Haagu sjednanou dohodu o ukládání živnostenských vzorků nebo modelů, protože tato nová dohoda nemá opory v platném u nás zákoně o ochraně živnostenských vzorků a modelů.

Předpokladem přístupu Československa k Pařížské unijní úmluvě i k oběma Madridským dohodám ve znění Haagském je úprava příslušných zákonů československých, které mají býti uvedeny v souhlas s jednotlivými ustanoveními revidovaných mezinárodních úmluv.

Tento předpoklad stává se skutkem nyní, kdy vláda předložila poslanecké sněmovně osnovy zákonů, kterými se:

1. mění a doplňují předpisy o ochraně známek (tisk poslanecké sněmovny čís. 1981),

2. mění a zrušují některé předpisy o ochraně vzorků a modelů (tisk poslanecké sněmovny čís. 1982),

3. mění a doplňují předpisy o ochraně vynálezů (tisk poslanecké sněmovny čís. 1983),.

po jejichž ústavním schválení nabudou ustanovení mezinárodních úmluv, zástupci našeho státu podepsaných, účinnosti vnitrostátní.

Ježto takto splněny jsou podmínky, aby stát náš, pro nějž dosud platí úmluvy Washingtonské, účasten byl výhod zvýšené ochrany živnostenského vlastnictví, jak je smluvním státům zaručují ujednání Haagská z roku 1923, usnesl se zahraniční výbor ve schůzi konané dne 3. listopadu 1932 navrhnouti slavnému senátu, aby vyslovil souhlas jak s uvedenou Pařížskou úmluvou tak i s oběma dohodami Madridskými.

V Praze, dne 3. listopadu 1932.

Václav Donát v. r.,
předseda.

Dr Klouda v. r.,
zpravodaj.

II.

Mezinárodní úmluvou, podepsanou v Paříži dne 20. března 1883, byla utvořena Unie pro ochranu živnostenského vlastnictví mezi 12 státy. Úmluva stanovila několik hlavních zásad a základních pravidel o ochraně patentů, továrních a obchodních známek živnostenských vzorků a modelů a o potlačování nekalé soutěže.

Podle článku 14. úmluvy konaly se čas od času konference, aby ustanovení této úmluv byla doplňována a přizpůsobována právnímu a technickému vývoji ochrany živnostenského vlastnictví. Takové konference se konaly v roce 1886 v Římě, 1891 v Madridu, 1892 až 1900 v Bruselu a 1911 ve Washingtoně.

Na těchto konferencích byla jednak revidována unijní úmluva Pařížská a na Madridské konferenci mimo to sjednány ještě zvláštní dvě dohody, to o potlačování falešných údajů o původu zboží a o mezinárodním zápisu továrních a obchodních známek. I tyto dohody byly na následujících konferencích revidovány.

Počet států, jež původně sjednaly jak hlavní unijní úmluvu, tak madridské dohody, byl postupem času dodatečnými přístupy podstatně rozšířen. V roce 1925 bylo již 37 států členy širší unie, utvořené Pařížskou úmluvou, 12 států členy užší unie pro potlačování falešných údajů o původu zboží a 21 státu užší unie pro mezinárodní zápis známek.

Československo přistoupilo k těmto úmluvám notou ministerstva zahraničních věcí ze dne 20. června 1919 doplněnou notou ze dne 8. srpna 1919. Přístup byl potvrzen notou švýcarské spolkové rady ze dne 5. září 1919, nabyl mezinárodní působnosti dnem 5. října 1919 a byl uveřejněn vyhláškou ministra zahraničních věcí ze dne 6. října 1921. č. 365 Sb. z. a n.

K Madridské dohodě o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek přistoupilo Československo notou ministerstva zahraničních věcí ze dne 20. června 1919, doplněnou notou ze dne 8. srpna 1919. Přístup byl potvrzen notou švýcarské spolkové rady ze dne 5. září 1919, nabyl mezinárodní působnosti dnem 5. října 9919 a byl uveřejněn vyhláškou ministra zahraničních věcí ze dne 6. října 1921, č. 364 Sb. z. a n.

K madridské úpravě týkající se potlačování nesprávného označení původu zboží přistoupilo Československo notou ministerstva zahraničních věcí z 19. července 1921. Přístup byl potvrzen notou švýcarské spolkové rady ze dne 13. srpna 1921 nabyl mezinárodní působnosti dnem 30. září 1921 a byl uveřejněn vy hláškou ministra zahraničních věcí č. 419 Sb. z. a n. z roku 1921.

Světovou válkou bylo zabráněno svolání nové konference Unie. Došlo k ní teprve v roce 1925. Konference konala se na pozvání nizozemské vlády od 8. října do 6. listopadu 1925 v Haagu. Ta konferenci byla zastoupena převážná většina unijních států, mezi nimi i Československo a některé státy, jejž doposud nebyly členy unie. Ekonomický komitét Společnosti národů, jenž konal též značné přípravné práce, a mezinárodní obchodní komora byly též na konferenci zastoupeny.

Konference měla úkol přizpůsobiti uvedené unijní úmluvy změněným poměrům, zejména se zřetelem ke stále více se vyvíjejícím poměrům v oboru živnostenského vlastnictví a rostoucímu zájmu pro tento obor práva.

Československo podepsalo, jak Pařížskou unijní úmluvu tak obě dohody madridské ve znění, stanoveném na této konferenci. Nově v Haagu sjednanou dohodu o ukládání živnostenských vzorků neb modelů Československo nepodepsalo vzhledem k dosavadní naší úpravě vzorkové ochrany.

Haagské znění úmluv vstoupilo pro státy, jež je ratifikovaly do 1. května 1928, v účinnost 1. června 1928, pro státy, jež úmluvy neratifikovaly, platí ve styku s ostatními unijními státy úmluvy ve znění usneseném ve Washingtoně v roce 1911.

K jednotlivým úmluvám třeba připomenouti toto:

1. Pařížská unijní úmluva na ochranu živnostenského vlastnictví ze dne 20. března 1883, revidovaná v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtoně dne 2. června 1911 a v Haagu dne 6. listopadu 1925.

Pařížská unijní úmluva obsahovala původně hlavní úmluvu a závěrečný protokol. Z důvodu přehlednosti byla při revisi v Haagu zařazena ustanovení závěrečného protokolu za příslušné ustanovení hlavní úmluv. Ustanovení tohoto protokolu k čl. 1. a 2 odst. a.) jsou pojata do čl.

1. Úmluvy. Ustanovení k čl. 2., odst. b) bylo zrušeno. Odstavec c) se stal 3. odstavcem čl. 2. úmluvy; ustanovení k čl. 4. bylo zařaděno do čl. 4. a ustanovení čl. 6. částečně v čl. 6. a částečně v novém článku 6 c) úmluvy.

Článek 1. obsahuje nyní úplnou a jasnou definici živnostenského vlastnictví.

Článek 2. zůstal až na některé redakční změny podstatně nezměněn. Výraz »sujets ou citoyens« (poddaní a občané) byl nahrazen výrazem »ressortissants« (státní příslušníci).Tento článek zachovává nadále zásadu stejného nakládání s příslušníky Unie jako s vlastními příslušníky smluvních států oproti názorům, které se během haagské konference objevily, na zavedení systému reciprocity. V první větě tohoto článku je nový dodatek »le tout sans préjudice des droits spécalement prévus par la présente convention« (bez újmy práv zvlášť stanovených touto smlouvou), čímž shora zmíněná zásada stejného nakládání byla jasně vyzdvižena. Třetí odstavec tohoto článku obsahuje, jak shora řečeno ustanovení závěrečného protokolu k čl. 2., odst. c). Odstavec b) obsahoval pouze přechodná ustanovení, jež nyní nemají významu, takže nebyl již znovu do úmluv pojat.

Článek 3. o příslušnících zemí, jež nepatří k Unii, zastal v podstatě nezměněn až na nahrazení výrazu »sujets ou citoyens« výrazem »resortissants«.

Článek. 4. obsahuje ustanovení o prioritním právu, jež zůstala v podstatě nezměněna. Byl však doplněn některými ustanoveními, která mají za účel vyřešiti spory, jež vznikly z interpretace dosavadního textu. V odst. c) byla lhůta prioritní stanovena pro patenty a užitné vzory – jako dříve – dvanáctiměsíční, kdežto pro ochranné známky, jakož i vzorky a modely byla prodloužena ze 4 na 6 měsíců. Odst. d) obsahuje nové ustanovení o minimální lhůtě, která musí býti poskytnuta žadateli, aby mohl předložiti doklady h průkazu svého prioritního práva. Odst. e) obsahuje nové ustanovení, dle něhož je přípustno přihlásiti užitný vzor na základě prioritního práva založeného na podání žádosti o patent a naopak. Nové ustanovení odst. f) dává žadateli možnost rozděliti žádost o patent, jež činí nárok na více priorit anebo jež jest souborná; při tom se budou takové dílčí žádosti posuzovati tak, jalo kdyby byly bývaly podány v den podání první žádosti.

Návrh Mezinárodního úřadu v Bernu a nizozemské vlády na výslovné vyloučení toho, aby osoby třetí mohly nabýti v mezidobí prioritních práv k vynálezu, zejména též práv předchozího uživatele, nedosáhl jednohlasnosti a zůstala tudíž nezměněna v tomto směru dosavadní úprava.

Článek 5. První čtyři odstavce obsahují předpisy o zániku patentu. Přijata nová úprava podmínek odvolání patentu pro zanedbání jeho výkonu v tuzemsku, záležející v tom, že odvolání patentu připouští se teprve, když by udělení, nucené licence nebylo prostředkem dostatečným. Pátý a šestý odstavec vztahuje se na živnostenské vzorky a modely a ustanovuje, že jejich ochrana nemůže zaniknouti, protože byly dovezeny předměty shodné s předměty chráněními. Též se nevyžaduje, aby na výrobku samém byla nějaká značka nebo poznámka o zápisu. Poslední odstavec předpisuje, že v zemích, kde je užívání známky povinné, smí býti zápis zrušen jen po přiměřené lhůtě a jenom tehdy, když účastník neospravedlní, proč známky neužíval.

Článek 5 b) o lhůtách k zaplacení poplatků je nový. Smluvní země se zavazují poskytnou ti lhůtu 6-ti měsíců nebo prodloužiti poskytnutou již lhůtu k zaplacení ročních poplatků nejméně na 6 měsíců po jejich splatnosti anebo připustiti obnovení patentu zaniklého pro nezaplacení poplatku za podmínek stanovených domácími předpisy.

Článek 5 e) je rovněž nový a obsahuje ustanovení o tom, že se nepokládá za porušení patentního práva používání patentu na dopravních prostředcích a nebo jejich součástkách, jestliže se dostanou přechodně nebo nahodile na území nebo do teritoriálních vod jednotlivých států.

Článek 6. Druhý odstavec byl doplněn ustanovením převzatým ze závěrečného protokolu (bod 3). Třetí odstavec obsahuje novou definici země původu, lež odpovídá lépe ustanovením čl. 3. úmluvy. Nové jest ustanovení odst. 4., podle něhož nevzejde obnovením zápisu známky v zemi původu povinnost obnoviti zápis v ostatních unijních zemích, z nichž známku byla zapsána. Jelikož, se stávalo, že zápis v zemi původu vyžadoval delší doby než doby prioritní a jelikož podle 1. odst. čl. 6. bude známka k přihlášení v ostatních unijních zemích připuštěna teprve po uskutečnění zápisu, ustanovuje čl. 6., odst. 5., že se zachovává prioritní výhody přihláškám známek i tehdy, kdy ž zápis v zemi původu stal se teprve po uplynutí prioritní lhůty. Poslední odstavec je též převzat ze závěrečného protokolu a obsahuje nové ustanovení, jež osvobozuje potvrzení o zápisu od ověření.

K tomuto článku podala britská delegace obsáhlý návrh na ustanovení o přípustnosti odmítnouti nebo zrušiti zápis známek, jichž získání se charakterisuje jako jednání nekalé soutěže. Ač tahové ustanovení pro odpor některých delegací nebylo výslovně do konvence pojato, přece dlužno míti za to, že takové známky odporují mravům a veřejnému pořádku a že se proto vztahuje na ně ustanovení 2. odstavce tohoto článku.

V článku 6 b) byla přijata změna, zavazující smluvní zevní k odmítání nebo zrušení známek notoricky známých pro stejné zboží a to již z povinnosti úřadu zmírněná však výhradou, že se tak má státi, jen tehdy dopouští-li to zákonodárství země.

Článek 6 c) obsahuje nový širší podklad pro ochranu státních a jiných veřejných znaků, státních vlajek a praporů nebo jiných odznaků státní svrchovanosti, jakož i úředních zkušebních nebo záručních značek puncovních proti jejich zneužívání jako obchodních známek.

V článku 7. nahrazeno slovo »dépot« - přihláška slovem »enregistrement« - zápis.

Článek 8. byl doplněn výrazem »ou enregistrement« – nebo zápisu, aby bylo jasně vysloveno, že k ochraně obchodního jména není třeba ani přihlášky ani zápisu.

Článek 9. K nynějšímu odstavci 5. bylo připojeno ustanovení o možnosti zabavení zboží ve vnitrozemí.

Původní vyraz »particulier ou société« (soukromá osoba nebo společnost) v původním odst. byl nahrazen výrazem »personne physique ou morale« (osoba fysická nebo právnická) nynějšího třetího odstavce z důvodu širšího vymezení pojmu. Poslední odstavec byl doplněn slovy »an attendant que cette législation soit modifiée en conséquence« (až do příslušné změny zákonodárství); tím není vyjádřena povinnost unijních státu k změně svého zákonodárství, nýbrž pouze nezávazné doporučení.

Článek 10. doznal malé stylistické změny. Ustanovení odst. 1. bylo rozšířeno též na případy falešného označení původní jménem určité země vedle původního ustanovení o takovém označení určitého místa. V druhém odstavci bylo výslovně ustanoveno, že zúčastněnou stranou může býti jak osoba fysická, tak i osoba právnická.

Článek 10. b). Dosavadní předpis o potírání nekalé soutěže byl rozšířen jednak obecným vymezením jejího pojmu (2. odst.), jednak vytčením některých skupin jednání sem spadajícího.

Článek.10 c). V tomto novém článku zavazují se smluvní země poskytnouti příslušníkům ostatních států účinné ochranné prostředky proti, jednáním uvedeným v čl. 9. až 10 c). zejména připustiti také svazy a sdružení, která zastupují příslušny průmysl a obchod k jedná před soudy i úřady administrativními, avšak jen v té míře, jaké to přiznává takovým sdružením vnitřní právní řád ve stát, kde se žádá o ochranu.

Článek 11. Dosavadní předpis o dočasné ochraně vynálezů na výstavách byl doplněn ustanovením, že tato ochrana neprodlužuje prioritní lhůtu stanovené v čl. 4. Sporná otázka zdali lhůta počíná běžeti ode dne zahájení výstavy nebo ode dne, kdy výrobek je vnesen do výstavy, byla rozhodnuta ve smyslu druhém. Odstavec 3. dává každé zemi právo vyžadovati jakožto průkaz o totožnosti vystaveného předmětu a o datu jeho unesení doklady, které uzná za nutné.

Článek 12. o patentním úřadu zavazuje nyní k povinnému vydávání (dosud fakultativního) periodického úředního listu.

Článek 13. obsahuje základní ustanovení o Mezinárodním úřadu na ochrana živnostenského vlastnictví. Rozpočet tohoto úřadu zvyšuje se z dosavadních 60 tisíc šv. frc. na maximum 120 tisíc šv. frc., může býti zvýšen jednohlasným usnesením delegací na revisní konferenci podle čl. 14. úmluvy.

Změněny nebyly:

Článek 14., jenž se zabývá revisí úmluvy,

článek 15., který jedná o možnosti podrobnější úpravy mezi jednotlivými státy unie a

článek 16. o přístupu jednotlivých států k úmluvě.

Článek 16 b) byl poněkud pozměněn se zřetelem k ustanovení mírových smluv o mandátních územích.

Článek 17 a) a článek 17 b) nebyly změněny.

Článek 18. obsahuje ustanovení o lhůtách pro ratifikaci a nabytí platnosti unijní úmluvy v Haagu revidované. Pro státy, které tuto úmluvu ratifikují po prvním květnu 1928, nabude úmluva účinnosti za měsíc po oznámení ratifikace švýcarské spolkové vládě. Do té doby platí pro tyto státy ve stycích s ostatními unijními zeměmi Pařížská unijní úmluva a závěrečný protokol k ní, ve znění sjednaném ve Washingtoně 3. června 1911.

II. Madridská dohoda o potlačování falešných údajů o původu zboží ze dne 14. dubna 1891, revidovaná ve Washingtoně dne 2. června 1911 a v Haagu dne 6. listopadu 1925.

Československá republika přistoupila k ní ve znění sjednaném ve Washingtoně notou ministerstva zahraničních věcí z 19. července 1921 potvrzenou notou švýcarské spolkové rady z 13. srpna 1921.

Přístup nabyl dnem 30. září 1921 mezinárodní účinnosti a byl uveřejněn vyhláškou č. 419 Sb. z. a n. z roku 1921.

Změny nastalé v této dohodě následkem Haagské revise nejsou značné.

V čl. 1. byl připojen odstavec 5., jenž zavazuje smluvní země, aby používaly proti používání falešných údajů o původu ustanoveni zákonů o známkách a obchodních jménech, nemají-li zvláštních předpisů, které by zabezpečovaly potlačení falešných údajů o původu.

První odstavec čl. 2. byl pozměněn. Kdežto podle původního znění mohlo se zabavení provésti bud na žádost státního zastupitelství nebe kteréhokoliv povolaného úřadu, na př. celní správy, nebe interesované strany, má podle nynějšího znění provésti zabavení z moci úřední nebo na návrh poškozené strany především celní správa sama, která o tom vyrozumí zájemce. Toto zabavení Je však prozatímní.

Čl. 3. byl pozměněn v tom smyslu, že není nyní již třeba, aby prodavač zboží cizího původu byl nucen v každém případě připojiti k svému jménu a adrese též označení země nebo místa výroby, postačí jakékoliv označení, jež vyloučí omyl o skutečném původu.

Čl. 5. byl doplněn poukazem na čl. 16 b) hlavní úmluvy.

Tyto změny nevyžadují však žádného vnitrostátního provedení – šlo by o zákon o nekalé soutěži z 15. července 1932 č. 111 Sb. z. a n., jehož §4 až 9 přejímají ustanovení madridské. dohody, ježto je lze z ustanovení tohoto zákona vyvoditi.

III. Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek ze dne 14. dubna 1891, revidovaná v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtoně dne 2. června 1911 a v Haagu dne 6. listopadu 1925.

Československo přistoupilo k ní ve znění ve Washingtoně sjednaném notou ministerstva zahraničních věcí ze dne 20. června 1919. dop1něnou notou ze dne 8. srpna1919. Přístup byl potvrzen notou Švýcarské spolkové rady ze dne 5. září 1919 a naby1 mezinárodní působnosti dnem 5. října 1919. Uveřejněn byl vyhláškou ministra zahraničních věcí ze dne 6. října 1921, č. 364 Sb. z. a n.

Článek 1. Jako v hlavní, unijní úmluvě byly i tu nahrazeny výrazy »sujet ou citoens« (poddaní nebo občané) výrazem »ressortissants« (příslušníci). Se zřetelem k ustanovením hlavní úmluvy nahrazen výraz »acceptées au dépót« (přihlášených) slovem »enregistrées« (zapsaných). V druhém odstavci se odkazuje na definici země původu obsažené v čl. 6. hlavní úmluvy.

Článek 2. doznal jen stylistické změny jako čl. 1. (pokud jde o výraz »ressortissants« (příslušníků).

První odstavec článku 3. obsahuje nové ustanovení v praksi však již zachovávané, že žádost o zápis musí býti předložena na formuláři předepsaném v prováděcím předpisu. V 3. odst. (dosavadní odst. 1.) byla v druhé ještě vsunuta slova: »sans retard« (neprodleně).

V 2. odst. článku 4. byl o v souhlasu s dosavadní praksí nově ustanoveno, že není třeba, aby byly splněny formality podle čl. 4., odst. d) hlavní úmluvy pokud jde o prioritní právo získané mezinárodním zápisem. Článek.1 b) zastane nezměněn.

Článek 5. Možnost odepříti ochranu mezinárodním známkám, jakož i lhůta, ve které jednotlivé státy musí o tom podati prohlášení, byly přesněji vymezeny.

Článek 5 b) obsahuje nová ustanovení o dokladech o právu používati jistých součástí známky a o osvobození těchto dokladů od ověření.

Článek 5 c) obsahuje v prvním odstavci ustanovení dosavadního čl 5 b). Nové jest ustanovení druhého odstavce, že Mezinárodní úřad může též za úplatu konati pátrání v mezinárodních známkách po zápisech.

Článek 6. Výhrada vzhledem k čl. 8. jest nová.

Článek 7. V prvním odstavci jest v souhlasu s dosavadní praksí stanoveno, že ochranná lhůta při obnově se počítá od data obnovy.

Druhý odstavec byl doplněn ustanovením o tom, že mezinárodní úřad jest povinen v oznámení o nutnosti obnovy zápisu oznámiti též přesně datum, kdy se dosavadní ochrana. končí.

Nově byly pojaty odst. 3. a.4., jež se zabývají případem, že obnovená známka byla změněna. Státům se dává volnost považovati takovou známku buď za známku obnovenou anebo za známku nově zapsanou.

Článek 8. Původní sazby za mezinárodní zápis známky, stanovené ve výši 100. – m 50. – šv. frc., zvyšují se na 150. – a 100. – šv. frc. Zvýšení jest odůvodněno tím, že přístupem značného počtu států k madridské dohodě poskytuje mezinárodní zápis známky ochranu mnohem rozsáhlejší než původně. Nově se zavádí příplatek, když seznam zboží, o jehož ochranu se žádá, obsahuje více než 100 slov. Dále je nové ustanovení, podle něhož možno zajistiti si zaplacením sníženého poplatku ochranu pouze desítiletou.

Článek 8 b) zůstane nezměněn.

Článek 9. doznal některých stylistických změn. Nový odstavec 4. obsahuje předpis o možnosti stanovení zvláštního poplatku za změnu seznamu chráněného zboží a jiné v tomto článku uvedené úkony mezinárodního úřadu.

Dosavadní článek 9 b) by1 rozdělen na 2 články mezi 9 b) a 9c) a doznal některých méně významných změn.

Článek 10. vyhrazuje úpravu podrobností resortní úmluvě správních úřadů jednotlivých států. Dosavadní prováděcí předpis sjednaný na Washingtonské konferenci byl podstatně pozměněn haagskou konferencí. Bude publikován jako příloha nařízení o mezinárodním zápisu ochranných známek.

Článek 11. upravuje ochranu mezinárodních známek v zemích. Jež k úmluvě nově přistoupily.

Zároveň se podotýká, že většina států přistoupila již k Pařížské unijní úmluvě a k madridským dohodám ve znění sjednaném v roce 1925 v Haagu. Až do přístupu republiky Československé k uvedeným úmluvám ve znění haagském platí pro mezinárodní ochranu československých zájmů úmluvy ve zněni sjednaném ve Washingtoně, jež poskytují ochranu méně dokonalou. Předpokladem přístupu Československa však byla souhlasná úprava příslušných zákonů československých, k čemuž bylo třeba napřed uvésti v soulad vyskytnuvší se protichůdné zájmy vnitrostátní. Jelikož se nyní zároveň předkládají osnovy zákonů, totiž zákona, kterým se mění a doplňují předpisy o ochraně známek, zákona. kterým se mění a doplňují předpisy o ochraně vynálezů, a zákona, kterým se mění a zrušují některé předpisy o ochraně vzorků a modelů jimiž se ustanovení úmluv vnitrostátně uvádějí v účinnost, není překážek, aby úmluvy byly ratifikovány a tím zaručena co největší ochrana československému zájmu v oboru mezinárodní ochrany živnostenského vlastnictví.

Ústavně-právní výbor projednal tento vládní návrh ve své schůzi konané dne 25. října 1932, a usnesl se doporučiti slavnému senátu, aby vyslovil souhlas s touto úmluvou a dohodami a aby učinil navržené usnesení.

V Praze, dne 25. října 1932.

Dr Veselý v. r.,
místopředseda.

Dr Havelka v. r.,
zpravodaj.