Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1932.

III. volební období.

7. zasedání.

Tisk 953.

Interpelace:

1. sen. Johanise a soudr. na p. ministra vnitra, p. ministra zdravotnictví a tělesné výchovy a na p. ministra sociální péče o nezákonném postupu Zemského úřadu v Praze v záležitosti účtování léčebného všeobecnými veřejnými nemocnicemi pojištěncům po uplynutí 28 dnů jejich pobytu v nemocnicích.

2. sen. Filipínského a soudr. na p. ministra vnitra ve věci nevyřizování schválených žádostí o vyživovací příspěvky a nekorektního jednání okresního úřadu v Boskovicích na Moravě.

3. sen. ing. Marušáka, ing. Wintra, ing. Koubka a spol. na p. ministra vnitra a p. ministra veřejných prací ve věci organisace státní stavební služby v zemi Moravskoslezské.

4. sen. Šelmeca a spol. na p. ministra priemyslu, obchodu a živností a na p. ministra financí v záležitosti predlženia 5%ovej slovenskej výhody pri štátnych a verejných dodávkach pre slovenských a podkarpatoruských oferentov.

953/1.

Interpelace

senátora Johanise a soudruhů

na pana ministra vnitra, pana ministra zdravotnictví a tělesné výchovy a na pana ministra sociální péče

o nezákonném postupu Zemského úřadu v Praze v záležitosti účtování léčebného všeobecnými veřejnými nemocnicemi pojištěncům po uplynutí 28 dnů jejich pobytu v nemocnicích.

Nemocenské pojišťovny jsou podle zákona o sociálním pojištění číslo 221/1924 ve znění zákona číslo 184/1928 povinny nahraditi veřejným nemocnicím při ošetřování pojištěnců v nich pouze náklady za léčení a ošetřování podle poslední třídy až do doby 4 týdnů.

Po uplynutí těchto týdnů pomíjí nárok nemocnice zcela v případě, že pojištěnec má rodinné příslušníky, k jichž alimentaci je nemocenská pojišťovna povinna.

Zákon o sociálním pojištění předpisem § 149 omezil nároky nemocnice při ošetřování pojištěnce jasně pouze na nemocenskou pojišťovnu. Ošetřovanému pojištěnci a tím i osobám, které snad podle občanského zákona jsou k jeho alimentaci povinny, nevznikají žádné závazky vůči veřejným nemocnicím. Tento výklad zákona byl již prohlášen za platnosti starého nemocenského zákona z r. 1888, jehož text se valně od dnešního neliší. Učinil tak Správní soudní dvůr rakouský judikátem z 28. září 1906, čís. 10.188, stanovisko to potvrdil judikát našeho Nejvyššího správního soudu z 11. března 1925, čís. 4740, bod A 4502.

Když však nemocnice pod nátlakem příkazu Zemského úřadu v Praze, nedbajíce na data rozhodnutí, účtovaly pojištěncům náklady léčebné i po uplynutí 28 dnů, veden byl spor před řádnými soudy a dospěl až k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud poprvé dne 4. září 1930 o věci rozhodoval a potvrdil zcela stanovisko, že nemocnice nejsou po uplynutí 28 dnů oprávněny léčebné účtovati.

Ve svém rozhodnutí praví Nejvyšší soud výslovně toto:

>Veřejné nemocnici, jež plníc toliko úkoly sociálního pojištění, přijala pojištěnce do léčení a ošetřování, nepřísluší vedle náhrady nákladů za léčení a ošetřování nemocenskou pojišťovnou (§ 149 zák, č. 221/1924 Sb. z. a n.) nárok na náhradu proti třetím osobám. Pojištěnec nemocenské pojišťovny má po dobu svého příslušenství k pojišťovně nárok na bezplatné léčení a ošetřování. Veřejná nemocnice ze zákona je povinna pojištěnce léčiti a ošetřovati a má nárok na úhradu s tím spojených nákladů vůči nemocenské pojišťovně, ovšem podle zákona, to jest v rozsahu zákonem stanoveném. Ze zákonných předpisů plyne dále, že nárok veřejné nemocnice jest zaplacením této zákonné úhrady (§§ 149, 150 cit. zákona) nemocenskou pojišťovnou vypořádám, takže i vůči třetím osobám dalších nároků nemá. Na tom nic nemění, že tato náhrada, jmenovitě pokud jde o pobyt v nemocnici po uplynutí čtyř týdnů, je snad malá a neodpovídá skutečnému nákladu, jdeť tu právě o finanční výsadu, která měla zákonem býti nemocenským pojišťovnám poskytnuta<.

Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu byly vydány výslovné výnosy ministerstva zdravotnictví a ministerstva sociální péče, že nemocnice nesmějí po uplynutí 28 dnů léčebné účtovati. Avšak ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ani tyto výnosy nezměnily praksi Zemského úřadu, resp. přednosty příslušného oddělení, vl. rady Pankratze.

Interpelující senátor Johanis musil sám několikráte zakročiti proti tomu, aby všeobecné nemocnice nevymáhaly na pojištěncích zaplacení léčebného mnohdy velmi krutým a bezohledným způsobem. O věci podali podepsaní již dne 23. února 1932 pod číslem 713/2 interpelaci na pana ministra zdravotnictví a tělesné výchovy a na pana ministra sociální péče, která do dnešního dne není zodpověděna. Již sám tento postup je nezvyklým, ale ani náprava sjednána nebyla.

Z konkrétních případů, které jsou okamžitě k disposici, uvádějí podepsaní:

Dne 23. ledna 1932 zemřel ve veř. všeobecné nemocnici v Praze na Bulovce VIII. bývalý zaměstnanec Českomoravské továrny a pojištěnec Strojnické nemocenské pojišťovny v Praze, pan Antonín Sklenář naroz. 1898 ve Strašicích u Rokycan, tamtéž příslušný (čís. ošetř. protokolu 294/31.)

Správa nemocnice odpírá bratrovi zemřelého vydati pozůstalost, dokud nezaplatí ošetřovací taxu v částce 5.000,- Kč.

Všeobecná veřejná nemocnice v Nové Pace ošetřovala pojištěnku Marii Knapovou od 17. února 1931 do 17. dubna 1931, léčení za ni Okresní nemocenská pojišťovna v Nové Pace zaplatila. Pojištěnka byla však doporučena ještě ke speciálnímu léčení v Praze. Všeobecná nemocnice v Praze odmítla jí však přijmouti dokud nebude zaplacena záloha na léčení 700 Kč, ačkoliv z průkazu ošetřovanky bylo zřejmo, že je u Okresní nemocenské pojišťovny v Nové Pace pojištěna. Záloha musila býti složena a vrácení její bylo odmítnuto.

Pan Antonín Baudyš, pojištěnec Okresní nemocenské pojišťovny v Nové Pace, byl léčen ve Všeobecné veřejné nemocnici v Nové Pace od 9. února 1931 do 28. března 1931. Ošetřovné za 28 dnů za něj Okresní nemocenská pojišťovna v Nové Pace zaplatila. Po té byl pan Ant. Baudyš doporučen do Všeobecné veřejné nemocnice v Praze, které potvrdila Okresní nemocenská pojišťovna svůj závazek, platiti po dobu léčení 50% nemocenského ve smyslu § 149. Pan Ant. Baudyš nastoupil dne 14. dubna 1931 léčení ve Všeobecné veřejné nemocnici v Praze a zemřel tam dne 28. dubna 1931. Jeho otec dostaviv se po jeho smrti do Všeobecné veřejné nemocnice, žádal za vydání svršků, které mu bylo odepřeno s tím, že musí dříve zaplatiti ošetřovací taxu ve výši 338,- Kč, a on ji také zaplatil.

Všeobecná veřejná nemocnice v Praze odmítá vrácení této částky.

Pan Josef Bureš, bývalý pojištěnec Okresní nemocenské pojišťovny v Rychnově nad Kněžnou zemřel v nemocnici v Hradci Král. Všeobecná nemocnice přihlásila pohledávku ve výši 500 Kč k pozůstalosti a pí. Anna Burešová musila složiti u Okresního soudu v Hradci Králové vkladní list na 600 Kč jako úhradu na toto léčebné.

V tomto případě intervenoval podepsaný poprvé dne 24. prosince 1930 u Zemského úřadu v Praze, od té doby znovu v březnu a červenci 1931, v únoru, březnu, dubnu, červnu, červenci a listopadu 1932, a do dnešního dne není tato záležitost skončena, ač prý již podle sdělení ministerstva zdravotnictví byl zbytek léčebných nákladů odúčtován, ale okresní soud nevydává zadržený vkladní list, poněvadž Zemský úřad nedal dosud svolení k jeho vydání.

To jsou pouze některé případy z mnoha stížností které prošly rukama interpelujícího.

Tento nezákonný postup všeobecných veřejných nemocnic, který trval i po vydání výslovných výnosů ministerstva zdravotnictví a ministerstva sociální péče, budil dojem, jakoby přímo nadřízené úřady nemocnicím tento nezákonný postup schvalovaly, ba přímo doporučovaly.

Správnost tohoto dojmu byla potvrzena v určitém podobném případě, kdy šlo o ošetřování pojištěnce Okresní nemocenské pojišťovny v Litoměřicích, která se proti nezákonnému postupu ohradila. Okresní nemocenské pojišťovně v Litoměřicích byl dán výnos Okresního úřadu v Litoměřicích pod číslem 42174 z 5. října 1932 tohoto obsahu.

>Výnosem Zemského úřadu v Praze z 19. srpna 1932, číslo 163.336/32-18-537/1 bylo zdejšímu úřadu na dotaz v uvedené věci sděleno, že zbytek ošetřovací sazby po zaplacení 28 dnů nemocenskou pojišťovnou může býti od osob podle zákona zavázaných vymáhán jen tehdy, jestliže jejich majetkové poměry jsou zvláště příznivé<.

Z tohoto výnosu je zřejmo, že Zemský úřad dává zcela protizákonné pokyny. Podle zákona o sociálním pojištění není nárok pojištěncův omezen nijakým průkazem o majetkových jeho poměrech. Také nemocnice nemá žádného práva, aby svůj postup vůči pojištěncům podle majetkových poměrů zakládala.

Jestliže Zemský úřad dává takovéto výnosy přes výslovné znění zákona, je to případ naprosto neomluvitelný, který svědčí o tom, že zodpovědný úředník Zemského úřadu, který byl na nezákonnost svého postupu již vícekráte upozorněn, cítí za sebou vlivy a síly, které ho chrání proti chybám a výstřelkům.

Podepsaní táží se proto pana ministra vnitra, pana ministra sociální péče a pana ministra zdravotnictví a tělesné výchovy opětovně:

1. Zda je tato stálá prakse veřejných nemocnic a Zemského úřadu v Čechách jim známa?

2. Jak hodlají dosáhnouti toho, aby Zemský úřad a správy všeobecných veřejných nemocnic respektovaly zákon, když všechny dosavadní kroky selhaly?

3. Jakým způsobem hodlají zakročiti proti Zemskému úřadu, resp. zda hodlají proti zodpovědnému přednostovi a proti vedoucím správcům všeobecných veřejných nemocnic zavésti disciplinární řízení za to, že postupují nezákonně a příkazů, jim nadřízenými úřady daných, nerespektují?

4. Zda pan ministr sociální péče a pan ministr zdravotnictví a tělesné výchovy hodlají zodpověděti interpelaci, podanou dne 23. února 1932?

V Praze, dne 7. prosince 1932.

Johanis,

Havlena, Časný, Havránek, Karpíšková, Zimák, Pocisk, Filipínský, Ant. Novák, Petřík, dr. Witt, Koukal, F. V. Krejčí.

953/2.

Interpelace

senátora Filipínského a soudruhů

na pana ministra vnitra

ve věci nevyřizování schválených žádostí o vyživovací příspěvky a nekorektního jednání okresního úřadu v Boskovicích na Moravě.

Již jednou byli jsme nucení poukázati touto cestou na systematické nevyřizování různých žádostí okresním úřadem v Boskovicích. Ježto se v tomto směru nestala dosud náprava, musíme znovu na jednání okresního úřadu v Boskovicích upozorniti. Stížností stále přibývá a chudí lidé čekají na podporu, jež jim po právu náleží, řadu měsíců marně. Na důkaz uvádíme nové případy nesprávného vyřizování podaných žádostí.

Rudolf Trávníček z Veselice, pol. okres Boskovice, nastoupil 1. října 1931 vojenskou presenční službu k dělostřelecké měřičské rotě v Olomouci. Rudolf Trávníček má nemanželské dítě s Boženou Skotákovou z Veselice, která podala okresnímu úřadu v Boskovicích žádost o přiznání vyživovacího příspěvku pro toto své dítě, Rudolfa Skotáka. Po vyšetření majetkových poměrů vyrozuměl okresní úřad v Boskovicích v prosinci 1931 žadatelku, že se jí vyživovací příspěvek přiznává. Od té doby urgoval bratr Skotákové šestkrát osobně na okresním úřadě v Boskovicích poukázání podpory a také Skotáková sama čtyřikrát písemně tutéž věc urgovala. Také interpelant čtyřikrát dopisem žádal zmíněný úřad důrazně o proplacení schváleného vyživovacího příspěvku. Na třetí písemnou urgenci dostal 27. října 1932 pod č. 22/430 odpověď, podepsanou za okresního hejtmana (který je řídkým hostem v úřadě) panem Janatkou, v níž se sděluje, že v nejkratší době bude Skotákové vyživovací příspěvek proplacen. Přes to čeká stále ještě úplně nemajetná matka, jež nemá mnohdy skývu chleba pro sebe ani pro dítě, až se úřední šiml okresního úřadu v Boskovicích rozhoupá.

Poznamenáváme, že tento případ není ojedinělý a že podobné žaloby docházejí nás stále. Ve zmíněném úřadě leží množství nevyřízených zaprášených žádostí chudých lidí. Stejně se množí stížnosti na jednání úředníků tohoto úřadu. Strany urgující dlouho nevyřizované žádosti jsou briskně odbývány a mnohde nechce se ani s nimi mluvit.

Kromě uvedeného již případu zmiňujeme se o dvou podobných. Rodiny Františka Pavelky a Adolfa Petra z Rovečného také dosud neobdržely vyživovací příspěvky za dobu konání vojenského cvičení ve zbrani přes to, že ji mají už dávno za sebou. Také v těchto případech několik urgencí nemělo dosud výsledku a bude-li se takto pokračovati, snad spíše chudí lidé zemrou, než se dočkají vyživovacího příspěvku od okresního úřadu v Boskovicích, který pokud jde o nevyřizování žádostí je patrně na Moravě ojedinělý.

Podepsaní se proto táží:

Jsou-li panu ministru vnitra známy takové případy úřadování okresního úřadu v Boskovicích a hodlá-li pan ministr vnitra naříditi okresnímu úřadu v Boskovicích, aby podané žádosti chudých lidí rychle vyřídil, povolené příspěvky vyplatil a se stranami slušněji jednal?

V Praze, dne 13. prosince 1932.

Filipínský,

Pocisk, Petřík, Ant. Novák, Karpíšková, F. V. Krejčí, Havránek, Časný, Havlena, Nentvich, Zimák, dr Witt, Koukal.

953/3.

Interpelace

senátorů ing. Marušáka, ing. Wintra, ing. Koubka a spol.

na pana ministra vnitra a pana ministra veřejných prací

ve věci organisace státní stavební služby v zemi Moravskoslezské.

Výnosem zemského presidenta z 28. prosince 1931, čís. 41.335 provedena byla pro rok 1932 vnitřní reorganisace státní služby v zemi Moravskoslezské za tím účelem, aby se docílilo zrychlení, zjednodušení a zhospodárnění veřejné služby.

Agenda dosavadních 36 oddělení Zem. úřadu byla sdružena do 31 oddělení. Zrušeno bylo pět oddělení techn. služby, kdežto ostatní správní služba zůstala nedotčena.

V pozdějších výnosech zem. presidenta se naznačuje, že technická služba jak u Zem. úřadu, tak u okr. úřadů bude dále upravována a to slučováním dalších technických oddělení u Zem. úřadu, zrušením dosavadních 11 stavebních okresů v I. instanci a přidělením jednotlivých inženýrů každému hejtmanství.

Poněvadž veškerá technická práce hluboko zasahuje do hospodářského života státu, máme obavu, že toto okleštění posledních zbytků samostatností stát. technika bude míti škodlivý vliv na účelné vykonávání technické služby a ptáme se proto obou súčastněných pánů ministrů:

1. Jest jim známo, že se v zemi Moravskoslezské připravuje další reorganisace technické služby a v jakém rozsahu?

2. Je účelným a hospodárným spojovati technickou agendu různorodých oddělení Zem. úřadu a rušiti u I. instance dosavadní velké technické jednotky, které se plně osvědčily a tříštiti službu technickou na jednotky malé?

3. Nebude další slučování technické služby u Zem. úřadu a její tříštění u I. instance na úkor odbornosti, které při dnešním rozsahu technických věd dá se docíliti jedině specialisací a bude vůbec možno obsaditi všechna místa u I. instance zkušenými a pro toto samostatné a zodpovědné postavení způsobilými techniky?

V Praze, dne 13. prosince 1932.

Inž. Marušák, inž. Winter, inž. Koubek,

dr Klouda, dr Veselý, Pánek, dr Reyl, Kopřiva, dr Karas, Vaněček, Časný, Petřík, Havlena, inž. Havlín, Johanis.

953/4.

Interpelácia

senátora Šelmeca a spol.

na pána ministra priemysľu obchodu, a živností a na pána ministra financií

v záležitosti predlženia 5%ovej slovenskej výhody pri štátnych a verejných dodávkach pre slovenských a podkarpatoruských oferentov.

Na základe usnesenia ministerskej rady zo dňa 13. III. 1931 bolo uložené výnosom predsedníctva ministerskej rady zo dňa 16. dubňa 1931, č. j. 7933/31 m. r. zadávacím inštanciám všetkých resortov, aby tzv. 5%ovú výhodu slovenským a podkarpatoruským uchádzačům o štátne dodávky a práce, určená pre zem slovenskú, alebo zem podkarpatskú, poskytovali - pri splnení predpokladov a podmienok v tomto výnose uvedených - až do konca roku 1932.

Táto výhoda bola dosiaľ priznávaná vždy na dva roky. Je isté, že praktický význam slov. výhody bol minimálny, ale formálne znamenala ona mnoho, a čo ona znamenala, je vidno z nespokojnosti, ktorá vznikla dnes, keď sa na Slovensku a Podk. Rusi rozširujú zprávy, že proti jej dalšiemu predlžovaniu sa stavajú dve ministerstva: min. obchodu a min. financií.

Vláda sa k predlženiu slovenskej výhody pre slovenských a podk. ruských dodávateľov odhodlala dosiaľ preto, že si bola vedomá, že hospodárska situácia na Slovensku a Podk. Rusi nemôže byť stavaná na jednu úroveň s hospodárskou situáciou v zemiach historických.

K predľženiu tohoto opatrenia je dnes ešte viac dôvodov než bolo dosiaľ. Nová úprava dopravných tarifov železničných, ktorá platí od 1. XI. 1932, nemá na hospodársky život spomenutých zemí veľkého významu, keď že tam podmienky životné a hospodárske vykazujú rapídný pokles, ktorý hraničí s katastrofou: - Daňové a sociálne bremená, úverová anarchie, nedostatok konsumných stredísk, naprostý pokles kupnej schopnosti obyvatelstva ďaleko prevyšujú úlavy, ktoré sa pripisujú tarifnej úprave.

Postaviť výrobcov a dodavateľov zo Slovenska a z Podk. Rusi úplne na roveň dodavatelov zo zemí historických, bolo by krikľavou nespravedlivosťou.

Z dôvodov týchto a cieľom uspokojenia verejnosti na Slovensku a Podk. Rusi, žiadame dolúpodpisaní pánov ministrov obchodu a financií, aby nám dali vysvetlenie, či sú ochotní ponechať v platnosti 5% ovú slov. výhodu pri štátných a verejných dodávkách najmä teraz, ked hospodárskemu životu na Slovensku a v Podk. Rusi hrozí katastrófa.

V Prahe, dňa 13. XII. 1932.

Šelmec,

Chlebounová, dr inž. Botto, Kroiher, Ušák, dr Havelka, Danko, Fr. Novák, dr Rozkošný, Stodola, dr Šrobár, Sechtr, Olejník, Dresler, Hrubý, Stržil.