Výroční zpráva Kanceláře Senátu za rok 2019 o činnosti v oblasti poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím

V souladu s ustanovením § 18 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, uvádíme souhrnné údaje o žádostech, v nichž pisatelé požadovali informace s výslovným odvoláním na zákon o svobodném přístupu k informacím.

Za období od 1. ledna 2019 do 31. prosince 2019 eviduje Kancelář Senátu celkem 26 žádostí o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

V naprosté většině odbor vnějších vztahů a služeb Kanceláře Senátu jako orgán prvního stupně povinného subjektu žádostem vyhověl a požadované informace poskytl.

Kancelář Senátu nepožadovala v uvedeném období žádnou úhradu nákladů v souvislosti s poskytnutím informací.

Ve třech případech rozhodl odbor vnějších vztahů a služeb o odmítnutí části žádosti. První případ se týkal platových poměrů vedoucího Kanceláře Senátu, přičemž obdobnou žádostí téhož žadatele se zabýval povinný subjekt již v předchozím roce a Městský soud v Praze jeho postup potvrdil. Proti rozhodnutí o odmítnutí části žádosti se nicméně i v roce 2019 žadatel odvolal. Orgán druhého stupně povinného subjektu odvolání zamítl a rozhodnutí prvního stupně o odmítnutí části žádosti potvrdil. V druhém případě bylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí části žádosti z důvodu ochrany osobních údajů a ve třetím případě z důvodu neexistence části požadovaných informací.

K vydání rozhodnutí o odmítnutí celé žádosti přistoupil odbor vnějších vztahů a služeb pouze jednou, a to v případě, kdy žadatel požádal o stanoviska odborníků, která byla orgánu Senátu dotčenými experty poskytnuta dobrovolně a bez vynaložení veřejných prostředků. Žadatel se proti rozhodnutí odvolal, řízení o odvolání není dosud ukončeno.

V jednom případě byla žádost o informace odložena z důvodu, že se požadované informace nevztahovaly k působnosti Kanceláře Senátu, tudíž se na ně nevztahovala informační povinnost Kanceláře Senátu. V jednom případě byla žádost odložena z důvodu nedoplnění povinných náležitostí žádosti, k čemuž žadatele povinný subjekt v souladu se zákonem vyzval.

V předešlém roce bylo vedeno soudní řízení v souvislosti s žádostí o informace z roku 2018, která se týkala senátorů V. Plačka a A. Dernerové a způsobu přípravy senátního návrhu zákona později přijatého pod č. 284/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). Žalobce žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu brojil proti postupu povinného subjektu při vyřizování žádosti o poskytnutí informace. Městský soud v Praze žalobu svým usnesením č. j. 8 A 119/2018-56-58 odmítl, jelikož ji shledal nepřípustnou podle § 85 soudního řádu správního, přičemž ve svém rozsudku ze dne 29. března 2019 konstatoval: „Pro posouzení přípustnosti podané žaloby je rozhodující otázka, který žalobní typ měl žalobce použít za situace, kdy brojí proti poskytnutí informací (obsahu či rozsahu), kterým povinný subjekt vyřídil žádost o poskytnutí informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím.” Proti usnesení Městského soudu v Praze podal žalobce kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V rozsudku Nejvyššího správního soudu 8 As 144/2019-113 ze dne 8. listopadu 2019 NSS mj. konstatoval: „Pro posouzení nyní projednávané kasační stížnosti je tedy podstatné, že s ohledem na výše uvedená východiska předpokládaná již dlouhodobě judikaturou Nejvyššího správního soudu bylo i v této věci povinností městského soudu nejen přihlédnout k možným nejasnostem ohledně vymezení žalobního typu plynoucím ze samotné žaloby, ale především zohlednit, že definitivní judikaturní vyřešení otázky volby žalobního typu, které je aplikovatelné i v projednávané věci, se odvíjí od rozhodnutí rozšířeného senátu vydaného až po podání žaloby stěžovatele. Jelikož městský soud tyto okolnosti nezohlednil, stěžovatele k úpravě žaloby nevyzval, ani jej na uvedené jinak neupozornil, a žalobu rovnou odmítl, zatížil tím ve světle citované judikatury dané řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonnost přezkoumávaného rozhodnutí městského soudu [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Proto nezbývá než napadené usnesení městského soudu zrušit.”