Zeď proti nepřátelům demokracie

Přímou cestu k likvidaci demokracie nabízí zákon o celostátním referendu, který navrhly extrémní strany SPD a KSČM a který slibuje vládní program. Česko se nemusí obávat, dokud bude Senát fungovat jako ústavní pojistka. O tom rozhodnou voliči o prvním říjnovém víkendu.

Sněmovna nemůže proti Senátu rozhodnout o změnách ústavy, o volebních zákonech ani o mezinárodních smlouvách. Na tomto poli už horní parlamentní komora vybojovala čtyři důležité bitvy. Nejen se tím zapsala do dějin, ale za pochodu při nich vytvořila speciální politickou kulturu, kterou se liší od Poslanecké sněmovny a která předpokládá, že víc platí věcné argumenty než stranická kázeň.

Za nejslavnější bitvu bývá tuzemskými liberály považován odpor proti plánu změnit státní pořádek, se kterým po roce 1998 přišla opoziční smlouva, tedy ČSSD a ODS. Tehdy ještě měly strany nad Senátem zásadní vliv, proto také Miloš Zeman a Václav Klaus prosadili změnu volebního zákona, která dělila republiku na 35 volebních obvodů a fakticky likvidovala malé strany, včetně jejich koalic. V horní komoře to však vyšlo jen těsně, o jediný hlas. Kluby opoziční smlouvy tehdy měly pohodlnou většinu 47 hlasů z jedenaosmdesáti, ovšem šest sociálních demokratů včetně pozdějšího šéfa Senátu Milana Štěcha bylo proti. Senátoři za lidovou stranu a Unii svobody pak ovšem vrátili úder, když zablokovali ústavní změny omezující pravomoci jejich spojence, prezidenta Václava Havla. Spolu s ním pak uspěli před Ústavním soudem, který rozhodl, že volebních obvodů musí být víc. „Opozičněsmluvní projekt skončil krachem,“ radovali se tehdejší kritici Zemana a Klause. Ovšem ČSSD a ODS na druhý pokus rozdělily zemi na čtrnáct volebních obvodů. Společně s d’Hondtovým pravidlem přepočtu hlasů to v posledních volbách zajistilo podnikatelské straně ANO po zisku 29 procent hlasů skoro 40 procent poslaneckých křesel, přirozeně na úkor stran s menším ziskem.

Historie dala za pravdu senátorům, kteří v roce 2009 šest měsíců blokovali Lisabonskou smlouvu. Proti nátlaku zdejších i evropských politiků a médií se postavil klub ODS a jeho tehdejší argumenty nezestárly. „Tato smlouva není prospěšná Evropě ani České republice, není prospěšná svobodě obyvatel. Společnost souhlasu, společnost, kde ten, který řekne Ne, se ocitá na vedlejší koleji, opravdu je taková evropská společnost? Pokud ano, tak je skoro nebezpečné v ní být,“ ohradil se českobudějovický senátor Jiří Pospíšil (nejde o současného předsedu TOP 09) proti tomu, že se Česko v důležitých otázkách vzdává své svrchovanosti. „To byl nejslavnější okamžik Senátu,“ vzpomíná další z účastníků, Jaroslav Kubera. Před deseti lety si vzali ostatní senátoři půl roku čas, aby kolegy přesvědčili věcnými argumenty, nakonec ovšem zatlačil premiér Mirek Topolánek, sám občanský demokrat. Smlouva prošla většinou sedmi hlasů, přesto pro ni hlasovala jen třetina z 36 členů klubu ODS.

Senát hájil svobodu i v roce 2012. Sněmovna tehdy hlasovala pro přímou volbu prezidenta takřka jednohlasně, proti bylo pár jednotlivců a komunisté se zdrželi. V horní komoře vedl odpor Petr Pithart z KDU-ČSL, který pronesl prorocká slova, že „občané České republiky si zaslouží solidního, ústavou a ústavností parlamentní republiky inspirovaného prezidenta, nikoli nad ústavu povzneseného vůdce“. Kubera stejně prozíravě polemizoval s názorem, že země se bez silného vůdce neobejde. „Dokonce i diktátoři, kteří byli velmi solidní a moudří, tak byli moudří většinou právě do chvíle, než se stali diktátory,“ varoval teplický senátor. Přesto právě občanští demokraté rozhodli, že se bude volit přímo. Tehdy dominantní klub sociálních demokratů shromáždil spolu s jednou komunistkou a jedním starostou 38 hlasů a ústavní většinu o čtyři hlasy zajistila polovina klubu ODS.

Senátu ani příliš nejde o to, jak hlasování dopadne, vždy je však nutné otevřít skutečnou debatu. Loni v prosinci to stačilo na ministra vnitra Milana Chovance (ČSSD) s ústavním zákonem, podle kterého budou čeští civilisté hájit bezpečnost státu se zbraní v ruce. Ve sněmovně se našla ústavní většina snadno, když proti nesmyslné normě byla jen většina lidovců a polovina klubu TOP 09 a Starostové. V Senátu však na lidovce a Starosty hlasy ANO, ODS a komunistů nestačily. Tři hlasy chyběly, protože o návrhu svého ministra mělo pochybnosti také 11 sociálních demokratů.

Dosud největší ústavní změny dnes spřádají strany, které mají ve sněmovně většinu. Nejradikálnější jsou okamurovci a komunisté, kteří by chtěli zavést přímou demokracii, v historii často používanou za předstupeň k diktatuře. Podle plánu by stačila petice sto tisíc lidí, aby se pak bez dalších překážek hlasovalo o ústavním i obyčejném zákonu nebo o mezinárodní smlouvě. Rozhodovala by prostá většina hlasujících a tento verdikt by pak šel změnit už jenom dalším referendem. Tak docela nechtějí zastupitelskou demokracii vyřadit ANO a ČSSD, přesto však slibují, že jejich vláda zavede všeobecné referendum, jen s výhradou, že k jeho svolání bude třeba 850 tisíc podpisů a že souhlasit musí polovina všech oprávněných voličů. Tyto překážky by využitelnost referenda omezily na minimum, ovšem čtyři strany se mohou dohodnout na kompromisu, jehož důsledky nepůjde dohlédnout. Konkrétně ANO plánuje další změnou ústavy zrušit druhé kolo senátních voleb. Může se pokusit o posílení premiérských pravomocí nebo přímou volbu starostů, může se najít dost příznivců pro vystoupení z Evropské unie. Všechny tyto kroky lze prosadit referendem, jen když se pro něj zmírní podmínky.

„V současném Senátu by všeobecné referendum nemělo šanci,“ míní odcházející sociálnědemokratický senátor František Bublan a předpokládá, že se to po nadcházejících volbách nezmění. Horní komora musí být pojistkou zastupitelské demokracie, to si myslí všichni. Bublan se shoduje s kolegou Kuberou, že nic nerozhodne stranický nátlak, protože v Senátu jsou hlavní věcné a právní argumenty. Pro Bublanův optimismus hovoří volební pravidla. Mandát senátora trvá šest let a každé dva roky se mění jen třetina senátorů. Extrémní strany nemají velkou šanci prosadit kandidáty při většinové volbě, také proto se může stát, že v Senátu od října nezůstane jediný člen KSČM. Neprosazují se ani populisté z ANO, protože předseda Andrej Babiš jen těžko hledá silné osobnosti, které by obstály proti nevůli voličů občanských stran. Současné poměry se nemohou jen tak snadno obrátit ve svůj pravý opak.

Přesto do vyhlášení výsledků říjnových voleb nikdo nemá jistotu, že se ústavní změny s podporou populisticko-levicové většiny ve sněmovně neprosadí i v Senátu.

...

Kompletní znění textu najdete v týdeníku Echo.

12.09.2018 - Echo

 


Senát Parlamentu České republiky

Valdštejnské nám. 4, 118 01  Praha 1

Sue Nguyen
Telefon
+420 257 072 342
Mobilní telefon
+420 723 681 975

Zpět